Nerovná hra ✔️

|34|

|Aurora Giulia Bruce|

Craig chtěl na rande. Nerozuměla jsem, proč si zatím tak stál, ale zdálo se, že nechce ustoupit. Původně jsem mu už další šanci dávat nechtěla, ale nechala jsem se jím ukecat. Nejvíc mě přesvědčilo to jeho prohlášení, že mě chce někam vzít. Zdál se být dost odhodlaný, že na rande musíme a i mě se líbila myšlenka, že si spolu s Craigem někam vyrazíme.

A tak jsem teď pobíhala po pokoji a nevěděla, co si na sebe obléknout. Nikdy jsem vzhled přehnaně neřešila. Vlastně jsem ho nikdy neřešila, ale teď jsem byla nervózní. Navíc jsem ani neměla tušení, kam jdeme, protože Craig mi samozřejmě nic neřekl.

Ještě štěstí, že tu nebyla Rylee, protože ta by se mi kvůli tomu smála ještě hodně dlouho.

Kde vlastně zase byla? Bylo už sedm hodin a venku tma. Poslední dobou se zdržovala dost dlouho venku. Musela jsem si s ní vážně promluvit o tom, kolik času tráví ve škole a v laboratořích, protože tohle už vážně nebylo normální.

Přesně v šest se ozvalo klepání na dveře a já se nervózně kousla do rtu. Měla jsem na sobě džíny a svetřík. Vlasy mi volně spadaly skoro až na zadek a s líčením jsem to tentokrát nepřeháněla. Opravdu jsem doufala, že mě Craig nevezme do nějaké luxusní restaurace, protože to nebyl můj styl. Doufala jsem, že věděl, jak nepříjemně bych se tam cítila a typu tohohle rande se vyhne obloukem.

Otevřela jsem dveře a neskutečně se mi ulevilo, když jsem viděla Craiga v obyčejných kalhotech a bundě.

Prohlédl si mě, přistoupil ke mně a lípnul mi pusu na tvář.

Pusa na tvář?

„Sluší ti to," usmál se.

Trochu dezorientovaně jsem se na něj usmála a oblékla si bundu. „Řekneš mi konečně kam jdeme?"

„Ne," odpověděl jednoduše. „Můžeme?"

Přikývla jsem a vyšla s ním na chodbu. V tichosti jsme vyšli z budovy a Craig mě dál vedl ulicemi města, aniž by na moje otázky odpověděl více než dvěma slovy.

Po celou dobu ale nepustil mou ruku, a to mě nutilo se usmívat. Tahle jeho část pro mě byla stále nová a já se nemohla nabažit neustále jí poznávat. Konečně jsme zastavili a já si překvapeně uvědomila, že stojíme před hokejovým stadionem.

Tázavě jsem se na Craiga podívala. „Co to má být?"

„Sehnal jsem lístky na zápas Bostonu s Rangers," vysvětlil. Překvapeně jsem pootevřela ústa. Vzal mě na rande na zápas? „Myslel jsem, že hokej máš ráda. Tak bychom si to užili oba a říkal jsem si, že to bude lepší než kino, nechtěl jsem..." zarazil se, když jsem mu nic neodpověděla, a v tu chvíli vypadal až roztomile.

Usmála jsem se a skočila mu kolem krku abych ho políbila. „Už teď to je to nejlepší rande," ujistila jsem ho.

Jeho ramena se viditelně uvolnila. „Na chvíli jsem se bál, že jsem to zase podělal."

„Ne, jdeme," popadla jsem jeho ruku a táhla ho ke vchodu jako natěšené malé dítě. Uchechtl se tomu, ale nechal mě ho odvést dovnitř.

Usadili jsme se na naše místa a oba s nadšením čekali na začátek zápasu. Jakmile zápas začal, nebyla jsem schopná se soustředit na cokoliv jiného než na to, co se dělo na ledu. Myslím, že ně mě Craig párkrát promluvil, ale po pár pokusech pochopil, že ho stejně poslouchám jen na půl a vzdal to.

Oba jsme pravidelně vyskakovali, když se Bostonu podařilo dát gól nebo když se dostával do šancí.

Po dvou hodinách jsme s nadšením opouštěli halu, protože Boston vyhrál 4:2.