Nerovná hra ✔️

|47|

|Craig Matthias Smith|

Přecházel jsem po pokoji tam a zpátky a čekal. Byla pryč už šest hodin a nedostal jsem od ní jedinou odpověď na mé zprávy. Telefon mi taky nebrala a já už si připadal opravdu bezradně. Neutekla, že ne?

V půl čtvrté odpoledne se rozrazily dveře do pokoje a ona vlítla dovnitř jako velká voda. Vyskočil jsem z křesla s úlevným oddechnutím. „Ahoj, už jsem se bál, že se nevrátíš... co to děláš?" zmateně jsem jí sledoval, když začala házet všechny své věci do kufru.

„Jedu pryč," oznámila mi.

Svitla ve mně naděje. „Kam? Do New Yorku?"

„Ne," zamumlala a pokračovala ve svém zuřivém balení.

Stáhl jsem zmateně obočí k sobě. Když ne do New Yorku, kam to zatraceně chtěla jet? Chtěla tady zůstat? „Kam chceš jít?" zeptal jsem se opatrně.

Pokrčila rameny. „Ještě nevím, asi na jih, tam jsem zatím nebyla," vydala se do koupelny, kde nabrala všechny své věci a hodila je do kufru.

Na jih? Jako na jih Itálie? Tak to teda ne. Vracela se semnou. Nemohla tady zůstat. „Počkej, to si musíš pořádně promyslet, nemůžeš se prostě sbalit a odejít," snažil jsem se jí zarazit.

Zasmála se. „Že zrovna ty mi budeš kázat o plánech."

„Já to myslím vážně," namítl jsem.

Jako by mě ale neslyšela. Zapnula svůj kufr a vydala se ven z pokoje. Vyběhl jsem za ní s batohem přes rameno, ve kterém jsem měl své věci.

Asi nemělo cenu jí přesvědčovat, takže mi nezbývalo nic jiného než se ujistit, že se jí nic nestane a připojit se k ní.

Mířila směrem k autobusové zastávce, ale chytl jsem jí za rameno a nasměroval ke svému autu.

„Co?" zmateně pozvedla obočí.

„Autem to bud lepší," ušklíbl jsem se. „Takže kam přesně? Budu potřebovat navigaci, neznám to tady," vzal jsem její zavazadlo a hodil ho do kufru auta spolu s mým batohem, aniž bych jí předtím dal šanci protestovat.

Pozorovala mě při mém počínání. „Co to děláš?"

Podíval jsem se na ní. „Nenechám tě tady."

Zakroutila hlavou. „Craigu, já nechci abys jel se mnou."

Rozhodl jsem se nedat najevo, jak mě zranila její poznámka. „Budu ti dělat společnost," prohlásil jsem rozhodně. Nemohl jsem ji nechat cestovat samotnou. Nikdy bych si neodpustil, kdyby se jí něco stalo. Potřebovali jsme to mezi sebou navíc urovnat a tohle byla ideální příležitost. Proč bychom tady vlastně spolu nemohli nějakou dobu zůstat a užít si čas jen spolu?

Založila si ruce na hrudi a naklonila hlavu na stranu. „Nemáš náhodou školu?"

„A nemáš jí ty?" vrátil jsem jí to.

Obešla auto a otevřela dveře spolujezdce. „Ne, převedla jsem si hodiny na online."

Zamrzl jsem. Ona tady chtěla vážně zůstat. Nejspíš měla v plánu dodělat školu dálkově. Všechno to, co se mezi námi stalo mělo za následek, že chtěla opustit celou svou rodinu a přátelé a žít v jiné zemi. Chtěl jsem si vážně jednu vrazit.

I přesto uvědomění jsem se ale usmál a nastoupil do auta, protože jsem měl alespoň jedno malé vítězství.

Dovolila mi, abych jel s ní.

Třeba mi časem dovolí i to, abych jí odvezl domů.

***

Po celou cestu nepromluvila ani slovo. V autě bylo nepříjemné ticho a když jsem se jí pokusil trochu rozmluvit a na něco se jí zeptat, většinou mi odpověděla jen jednoslovně. Zdála se být duchem úplně někde jinde. Začínal jsem z toho šílet. S ní jsem nikdy nevěděl na čem jsem.