Nerovná hra ✔️

|35|

|Craig Matthias Smith|

Aurora zbledla v obličeji a začala se nepatrně třást. „Rory?" oslovil jsem jí opatrně. V jejím pohledu jsem neviděl strach, byl to přímo děs a já musel něco udělat.

„Rory?" znovu jsem jí oslovil, ale ona vůbec nereagovala. Co to s ní, kruci bylo? Měl jsem v úmyslu jí telefon vytrhnout a vynadat tomu na druhé straně, když ho odtáhla od ucha a hovor rychle ukončila. „Rory? Je všechno v pořádku?" zeptal jsem se. Jen nepřítomně zírala před sebe a neřekla jediné slovo. Dotknul jsem se jejího ramene, už taky vystrašený. „Rory!"

Trhla sebou a překvapeně se na mě podívala, jako by úplně zapomněla, že tu taky stojím. V jejím pohledu jsem ale pořád viděl ty samé emoce jako před chvílí. „Já... musím jít," oznámila mi a vydala se po chodníku pryč.

Zmateně jsem chvíli jen stál na místě a sledoval její záda, než jsem se rozběhl za ní a pokračoval krokem vedle ní, protože nezastavila a ani nedala nijak najevo, že jsem vedle ní. Možná si toho ani nevšimla, protože jen nepřítomně zírala před sebe. Něco se tady dělo a nahánělo jí to strach. Potřeboval jsem vědět, o co šlo. „Rory! Mluv se mnou, co se stalo?"

Zakroutila hlavou. „Nic, jen musím teď jít," zamumlala nesoustředěně a pokračovala ve svém rychlém tempu.

Zastavil jsem, chytl jí za paži a trhl jí dozadu, aby se na mě konečně podívala. „Nadechni se, uklidni se a řekni mi, co se stalo," domlouval jsem jí a snažil se mluvit co nejklidněji, i když jsem se uvnitř sám třásl obavami o ní. Tenhle pohled jsem u ní nikdy neviděl.

Podívala se na mě. Její oči stále byly vyděšené, ačkoliv se to snažila skrývat, jak jen to šlo. Znal jsem jí ale. Dokázal jsem odhalit, kdy se schovávala za masku, a právě teď dávala všechno do toho, abych jí neprohlídnul.

Vadilo mi, že mi pořád něco tajila. Chtěl jsem tady pro ni být. Během těch pár měsíců se pro mě stala důležitá a já jí chtěl pomoct, když jí potřebovala. Chtěl jsem aby se mi svěřila když něco potřebovala a aby mi věřila.

„Nic mi není," zvýšila na mě hlas. Podrážděně jsem na ní přimhouřil oči. Nemusela na mě řvát. Já jsem přeci nic neudělal. Nebo ano? Byla tohle zase moje chyba? S ní jsem se vážně bál, že za všechno pokaždý můžu já, protože ona mi nedávala žádnou odezvu.

Promnula si rukou spánek, než se na mě podívala. „Promiň, ale vážně teď už musím." Dala mi rychlou pusu na tvář. „Zavoláme si, dobře?" pomalu jsem přikývl hlavou, protože ona evidentně nechtěla teď být se mnou a já jí do toho nemohl nutit. Slabě se na mě usmála a vyrazila pryč. Sledoval jsem její záda, dokud nezahnula do vedlejší ulice.

Co to mělo být?

Co se stalo, že během našeho rande takhle utekla? A proč mi to neřekla? To mi nevěřila dost na to, aby mi řekla pravdu o tom, co se děje? Trochu mě to ranilo.

Nemohlo ale jít o jejího otce, že ne? Jak by se k ní dostal? Změnila si jméno, přestěhovala se do jiné země. Nemohl ji najít, takže muselo jít o něco jiného.

Nikdy o něm nemluvila a z dobrého důvodu. Jen jsem doufal, že se mi ohledně tohohle tématu časem svěří, protože mě štvalo, že jsem znal její tajemství a nemohl s ní o tom mluvit. Muselo pro ni být těžký srovnávat se s tím sama. Sám jsem si nedokázal představit držet v sobě takovou věc a nemoct se nikomu svěřovat.

Nebo jsem zase něco udělal? Řekl jsem něco špatně? Rozčíleně jsem zavrčel. S ní jsem se někdy pozapomněl a řekl něco, co jsem neměl, ale nikdy bych jí neublížil alespoň ne vědomě.