Nerovná hra ✔️

Epilog

|Craig Matthias Smith|

O DVA MĚSÍCE POZDĚJI

„Craigu, já si stále nejsem jistá, jestli to je dobrý nápad," zakňučela frustrovaně Rory.

„Proč by to nebyl skvělý nápad?" zeptal jsem se s krabicí v ruce.

„Vždyť víš," drkla do mě loktem.

„Ne nevím," zasmál jsem se, vystoupil z výtahu a vydal se k našemu byxtu. Rory mě následovala s tichými nadávkami.

„Já z vás mám takovou radost," objevila se ve dveřích máma a oba nás objala.

Táta si ode mě převzal krabici a napochodoval s ní do obýváku. „Když já si pořád myslím, že to je brzo," zamumlala Rory mámě do ucha.

„Ale kdepak, já s Markem prakticky bydlela od chvíle, co jsme spolu začali chodit," zasmála se.

Rory se na mě vyděšeně podívala. Máma celé situaci moc nepomáhala. Jasně, že Rory nechtěla skončit jako ona a můj táta. Ti dva byli skvělí přátelé, ale už roky spolu nefungovali jako normální manželé. Oba měli své milence a milenky mimo manželství a oba o tom věděli. Stejně s tím byli v pohodě.

Mohl jsem s klidem v duši říct, že takovým směrem jsme se s Rory neubírali a já to ani nechtěl. Nehrozilo, že bychom si každý našel někoho jiného. Já nemohl najít nikoho jako Rory a kdyby si někoho našla ona, nejspíš bych ho zabil.

Nerad jsem se dělil.

Věděl jsem, že jsem našel parťáka na celý život a že se jí už nikdy nechci vzdát. Patřili jsme k sobě. Nevadilo, že jsme se často hádali a většinou kvůli maličkostem. Usmiřování na to bylo totiž to nejlepší a na každou hádku padlo sto úsměvů. Co je vztah bez občasných hádek? Začali bychom se nudit, kdybychom měli na všechno stejné názory.

Za léto jsme se spolu naučili komunikovat a řešit všechny nepříjemné situace společně a bez toho, aby jeden z nás udělal scénu. Většinou jsme se hádali maximálně pár hodin a potom se usmířili.

Bydlení spolu jsem navrhl já, protože jsem věděl, že vždycky budeme spolu a proč se držet od sebe, protože ostatní říkají, že by to tak mělo být, když my dva víme, že patříme k sobě.

„Myslím, že už to je všechno," vešel do chodby táta. „Asi si to vybalíte sami, ne? My bychom už jeli, ať se vrátíme domů v rozumnou hodinu," poplácal mě po rameni.

„Děkujeme za pomoc," usmála se na něj Rory a objala ho na rozloučenou.

Máma mě pevně objala. „Makej ve škole, nepřežeň to s hokejem a neudělej nám ostudu, jasný?" pozvedla tázavě obočí.

„Mami," zabručel jsem a taky jí objal.

Potom objala ještě Rory a oba zmizeli za dveřmi.

Chytil jsem Rory kolem pasu a přitáhl si jí zády k sobě. „Náš první společný byt," zamumlal jsem a opřel si bradu o její hlavu.

„Stejně si myslím, že to je brzo," neodpustila si větu, kterou opakovala poslední dvě hodiny každých deset minut.

„Poslední dva měsíce jsme strávili každý den spolu. Myslím, že bychom stejně skončili u toho druhého," připomněl jsem jí.

Pravdou bylo, že jsme za sebou měli to nejlepší léto v našem životě. Plné smíchu, lásky a sexu. Ne, nehodlal jsem se toho všeho vzdát. Navykl jsem si jí mít u sebe. Za ty dva měsíce jsme nejspíš nestrávili jedinou noc od sebe. Většinou jsme byli u nás, protože rodiče často nebyli doma a my tak stejně fungovali v jedné domácnosti. Často jsme ale taky chodily k ní. Její máma sice nebyla zrovna nadšená, když jsem u nich přespával a ze začátku s tím měla problémy, ale časem jí došlo, že nám v tom stejně nezabrání. Gianna se sice mračila pokaždé, když mě viděla, ale koncem léta se z jejích poznámek na mou osobu spíš stalo vzájemné pošťuchování.