Nerovná hra ✔️

|37|

|Aurora Giulia Berlusconi|

Když mi Witney řekla, jak jí Craig volal naštvaný a zároveň vyděšený, hned druhý den jsem za ním zamířila. Včera jsem to naše rande ukončila dost nepatřičně i přesto, že to bylo nejhezčí rande, na kterém jsem kdy byla. A bála jsem se, abych to nezachraňovala moc pozdě. Měla jsem mu včera alespoň odpovědět, když mi napsal.

Nervózně jsem zazvonila u dveří a čekala, dokud mě Liam nepustil dovnitř. Nesouhlasně si mě prohlížel, a tak jsem poznala, že taky věděl, co se stalo. Byl Craig tak naštvaný, že o tom mluvil s kluky? Možná to bylo ještě horší, než jsem si myslela.

Řekl mi, že Craig je u sebe v pokoji a tam jsem taky hned zamířila. Zaklepala jsem na dveře a když se nic neozývalo, vstoupila jsem dovnitř.

Craig seděl u stolu a něco psal na notebooku. Na uších měl sluchátka a byl ke mně otočený zády. Potichu jsem zavřela dveře a po špičkách k němu došla. Ničeho si naštěstí nevšiml a dál nepřítomně psal na klávesnici. Natáhl jsem ruku a prsty přejela po jeho ramenu. Překvapeně nadskočil a okamžitě se otočil. Jakmile mě spatřil, zamračil se a stáhl si sluchátka z uší.

„Děláš si srandu?" zavrčel naštvaně. Takovou reakci jsem čekala. Tušila jsem, že nebude asi přímo přátelský potom, co jsem včera prakticky utekla a nevysvětlila mu proč. „Nemohla jsi mi aspoň odpovědět na zprávy? Víš, jaký jsem měl strach?" štěkl rozčíleně.

Obešla jsem ho a posadila se obkročmo na jeho klín. Překvapeně stáhl obočí k sobě nad mým počínáním. Většinou jsem z nás dvou nebyla já ten první, kdo vyhledával fyzický kontakt. Teď jsem ho ale potřebovala. Po tom všem, co se stalo, jsem jen chtěla mít někoho u sebe.

Craiga.

„Chtěla jsem se ti omluvit osobně," přiznala jsem. Svůj zmatený výraz skrýt nedokázal. „Volal někdo, s kým jsem si nemyslela, že budu ještě někdy mluvit a byla jsem z toho trochu zaskočená," vysvětlila jsem. Rozhodla jsem se, že mu lhát nebudu. Ještě ale nebyl čas na to, abych mu všechno řekla.

„Kdo?" zeptal se.

„Někdo z mé minulosti, s kým jsem už nikdy mluvit nechtěla," řekla jsem oklikou.

Witney a Rylee mi radily, abych Craigovi řekla pravdu, ale já s tím otálela. Pravdou bylo, že potom, co jsem vše přiznala holkám, neskutečně se mi ulevilo, ale nechtělo se mi to sdělovat Craigovi. Ne snad proto, že bych mu nevěřila. Překvapovalo mě až, jak moc jsem mu vlastně věřila. Spíš jsem se bála jeho reakce.

Vztah mezi námi se změnil. Už jsem se tak vehementně nebránila tomu, že bychom byli něco víc než jen přátelé. Ale věděla jsem, že i když Craig na svou mámu a tátu nadává, má je rád a záleží mu na nich. Má minulost by mohla ohrozit jejich kariéry a já čistě sobecky nechtěla, aby si vybral je místo mě.

Navíc celá záležitost zůstala skrytá několik let, jak moc velké byly šance, že se to provalí? Nebylo možné, aby se Craig nebo někdo z jeho okolí dozvěděl pravdu, protože kromě mě, Gianny a mámy to nevěděl nikdo.

Ten telefonát byl divný, ale dle mého šlo jen o to, že se tátovi konečně podařilo nás najít a chtěl nám dát najevo, že o nás ví. Nepočítala jsem, že by chtěl nějak zasahovat do našich životů. K čemu by mu to bylo? Měl být zavřený dalších několik let. Nemohl se k nám nijak dostat. Strach o to, že nás najde bychom si měly začít dělat teprve, až když se bude blížit jeho propuštění.

„To neodpovídá na mou otázku," zavrčel.

„Je to pro tebe tak důležité?" zeptala jsem se pochybovačně.