Nerovná hra ✔️

|28|

|Aurora Giulia Bruce|

Do New Yorku jsme se vrátili pozdě večer. Kluci nejdřív nabrali mě a poté zastavili v Tauntonu pro Witney. Graham s Witney spolu normálně komunikovali, ale dokázala jsem vycítit napětí mezi nimi. Já s Craigem neprohodila jediné slovo.

Byla jsem na něj naštvaná za to, co udělal Winter (i když jsem nevěděla, co jí udělal). Hlavně jsem byla ale naštvaná na sebe, za to, jak různorodé pocity jsem měla z té návštěvy u jeho rodičů.

Druhý den jsem vyrazila na přednášky jako každé pondělí. Doprovázel mě Declan, který se bavil mými historkami z Halloweenu a prohlašoval, že až pojedu příště domů, jede se mnou, protože to musí vidět.

Na obědě se k nám připojila Ry.

„Kdy jsi přijela?" zeptala se, hned jak přiběhla k našemu stolu a objala mě na uvítanou.

„Až pozdě večer. Myslela jsem, že se uvidíme ráno, ale ty jsi už byla pryč," vyčetla jsem jí.

„Musela jsem do laboratoře," vysvětlila. Protočila jsem oči. Pořád byla v laboratořích. Začínala jsem si myslet, že tam snad někoho má, protože nebylo možný, aby tam trávila půlku dne a byla z toho tak nadšená.

„Měla by sis někam vyrazit," komentoval to Declan.

Protočila oči a ignorovala ho. „Tak co Halloween?" zeptala se.

Vylíčila jsem jí úplně všechno a Declan si to ještě jednou dobrovolně poslechl. Ry byla více překvapená než pobavená jako Declan.

Nesouhlasně zabručela, když se Declan rozesmál a vykládal, že lepší Halloween určitě on sám nezažil. „A s tou Winter jsi mluvila?" nadhodila.

„Ne, vůbec. Nejspíš jí napíšu," prohlásila jsem. S tou myšlenkou jsem si pohrávala už od neděle, ale až teď jsem se rozhodla, že to udělám. Musela jsem se ale nejdřív domluvit s Witney.

„Nesejdeme se dnes na kafe?" navrhla Ry.

Přikývla jsem. „To by bylo skvělý. Napíšu Witney," rozhodla jsem a rovnou vytáhla telefon, abych se s ní domluvila.

Declan sebou trhl, když někoho zaznamenal v davu. „Rád bych věděl, jak tohle skončí a potřebuju podrobnosti, ale teď už musím, tak mě potom informujte," vyskočil ze židle, a i s tácem zmizel dříve než jsem se s ním stihla rozloučit.

„To bylo divný," konstatovala jsem. „Co ty? Jak ses měla?" obrátila jsem svou pozornost na Ry.

Rylee sklopila pohled. „Však víš. Byla jsem u babičky, dívali jsme se na seriály, učila jsem se..."

„Ry, to jsi nebyla na žádném večírku?" zeptala jsem se nesouhlasně. O víkendech, když byla u babi, nikdy nikam nechodila. Nevedla žádný společenský život, když jsem nepočítala mě a Witney.

Zakroutila hlavou. „Byla jsem s babi ráda. Udělaly jsme si holčičí večer," zasmála se. „Hej, četla jsi to vyhlášení na kolejích?" změnila téma.

Zmateně jsem stáhla obočí k sobě. „Cože?"

„Příští víkend nebude téct voda, jde o nějaké opravy a chtějí, aby na naší budově nikdo nezůstal," vysvětlila.

Podrážděně jsem zavrčela. Tohle mi ještě scházelo. „Toho jsem si nevšimla," zamumlala jsem a přemýšlela, jestli je jiná možnost, než volat Witney a prosit jí, abych zůstala u nich.

„Jestli chceš můžeš ke mně a babi. Nebude jí to vadit," navrhla jako by mi četla myšlenky.

Usmála jsem se. „Díky, to by bylo fajn, nechci se nacpat k Witney a Grahamovi. Nepotřebuju sledovat to jejich zamilované cukrování celý víkend," přiznala jsem.