Nerovná hra ✔️

|4|

|Aurora Giulia Bruce|

Ráno mi přišla zpráva od Witney, kde se mě ptala, jestli se s ní nechci sejít po škole na kafe. Okamžitě jsem souhlasila, protože mi popravdě začínala trochu chybět, ale nikdy bych jí to nepřiznala.

Zeptala jsem se Rylee, jestli se nechce přidat, ale ona odmítla s tím, že toho má do školy moc. Byla jsem z toho trochu zklamaná. Nebyla jsem si přesně jistá, kdy mi ta holka přirostla k srdci, ale stalo se. Dostávala mě tou svou přehnanou vážností a nevinností.

Vešla jsem do kavárny kousek od kampusu a objednala si cappuccino a jahodový dort. Usadila jsem ke stolku do rohu, kde jsme mohli mít poměrně soukromí. Opět minut později se dovnitř vřítila Witney. Rozhlédla se po kavárně a hned když mě zaznamenala, mávla mi na pozdrav a šla si objednat své kafe.

Witney se mi svěřila se spoustou věcí, o kterých věděl nejspíš jen Graham a možná její rodiče. Věřila mi ale a já si toho neskutečně vážila. Prošla si svými problémy a netlačila na mě, když jsem váhala jí říct pravdu. Když jsem se jí ale svěřila s většinou svých tajemstvích, neutekla ani mě nezačala odsuzovat. Jen přikývla a nabídla mi, že kdykoliv budu něco potřebovat, je tady pro mě.

Byla to chvíle, kdy jsem si uvědomila, že ona je ten člověk, který tu se mnou zůstane napořád. Znala mě, a přesto mě měla ráda, zatímco většina ode mě jen odbíhala.

Witney se posadila na židli naproti mně a usmála se na mě. „Kde máš Rylee?"

„Měla něco do školy," zamumlala jsem.

„Škoda," odkašlala si. „Není tak špatná, jak sis původně myslela, že?"

Protočila jsem oči nad jejím vševědoucím tónem hlasu, který jsem nesnášela. „Ano, není tak hrozná," přiznala jsem ale nerada.

Zasmála se. „Je celkem fajn. Příště ji vezmi taky," navrhla a já byla ráda za to, že si s ní rozumí. „Jo, zjistila jsem, že kousek odtud bude koncert začínajících kapel, tak bychom mohli vyrazit, ne?"

Přikývla jsem. „To by mohlo být fajn. Alespoň někam vypadnu," souhlasila jsem.

„Potom ti napíšu podrobnosti," slíbila mi.

„Tak jak jde škola?" změnila jsem téma.

Okamžitě se rozzářila nadšením. „Je to úplně skvělý. Ty hodiny jsou teda náročný a mám úplně zničený nohy jen po dvou dnech, ale není to nic na co bych si nezvykla," uchechtla se. „Jsou tam ale dost tvrdí. V pololetí bude síto a co jsem slyšela, skoro půlka skončí. Trochu mě to děsí."

„Nemáš se čeho bát. Ty opravdu ne. Zvládneš to úplně v pohodě," ujistila jsem jí. Pokud by jí vyhodily, nedokázala bych si ani představit, jak by museli tančit ti, kteří zůstali. Byla nejlepší tanečnice, jakou jsem kdy viděla, a to co dělala milovala a vkládala do toho srdce. Tím to celé dokázala pozvednout na úplně jinou úroveň.

„A co ty?" zeptala se.

Pokrčila jsme rameny. Za ty dva dny, mě zatím nic moc nepřekvapilo. „Přednášky ujdou, většina lidí se mi vyhýbá, kromě jednoho kluka, Declana, který je až moc vlezlý, ale jinak se to dá..."

Pozvedla zvědavě obočí. „Někdo zajímavý?"

Zasmála jsem se. „Ne tak jak si myslíš. Není to můj typ."

Tázavě se na mě podívala. „A kdo je tvůj typ?"

Před očima se mi objevil obraz někoho, na koho jsem určitě myslet nechtěla. „Nemám tušení," zalhala jsem.