Nerovná hra ✔️

|13|

|Aurora Giulia Bruce|

Vrátila jsem se na kolej s podivným úsměvem. Ry už tu byla a jakmile mě spatřila, vyskočila z postele.

„Tys byla u Craiga?" vyjekla. Přikývla jsem. „Jak... jak... co?" koktala zmateně. „Vy dva... jakože... vy dva!"

Rozesmála jsem se. „Ne, prosím tě, to vážně ne," uklidnila jsem jí. „Včera mě odvedl k sobě domů a nechal mě tam přespat." Ry vykulila oči. „V jiné posteli," doplnila jsem pro přesnost.

„Takže jste jen přátelé?" ujišťovala se.

Zakroutila jsem hlavou. „Nejsme ani to."

„Ale nechal tě u sebe přespat," připomněla.

Přešla jsem ke své posteli a posadila se. „To jo a dnes mi udělal snídani a byl milý, takový, jakého ho neznám, ale pořád to je Craig, který se posmíval mé nejlepší kamarádce a i mě. Pořád to je ten samý člověk jako ze střední," vysvětlila jsem a nebyla si jistá, jestli přesvědčuju jí nebo spíš sebe.

Založila si ruce na hrudi a opřela se zády o skříň. „Možná se změnil," navrhla.

„Lidé se nemění," zamumlala jsem. „Co ty? Jak to vypadalo, když jsem zmizela?" napadlo mě.

Pokrčila rameny. „V pohodě, vystoupila ještě jedna skupina, já si povídala s Witney a s Declanem a potom za mnou přišla Witney, že můžu přespat u nich."

„A co Erik?" zeptala jsem se opatrně.

„Byl tam s tou holkou jako na začátku a potom někam zmizeli," vypálila okamžitě a já podezíravě přimhouřila oči. Na její tváři se usadil ledový výraz, který jsem u ní normálně nevídala.

„Jsi v pohodě ohledně Erica?"

Přikývla. „Jsem ráda, že mi dal pokoj, byl k nesnesení."

„Já že mě napadlo, jestli se ti třeba nelíbil..." zkusila jsem to opatrně. Nedivila bych se, kdyby se to stalo. Eric dokázal být okouzlující.

Zakroutila hlavou. „Ne, takové typy nejsou pro mě."

Zaujatě jsem naklonila hlavu na stranu. „A jaké máš typy?"

„Takové, které nestřídají holku každé dva dny," uzemnila mě a já se pomalu usmála.

Nelíbil se jí a za to jsem byla opravdu ráda. Nevím, co bych dělala, kdyby do něj byla vážně zakoukaná a přehnaně si ho romantizovala, protože Eric by jí zlomil srdce a Ry byla příliš citlivá na to, aby se z toho jen tak oklepala. Záleželo mi na ní a nechtěla jsem, aby jí někdo ublížil.

„Ještě jednou se omlouvám za to, že jsem tě tam nechala," omluvně jsem se na ní usmála.

Mávla nad tím rukou. „To je jedno, hlavně že jsi neudělala nějakou hloupost."

Povzdechla jsem si, protože jsem možná nějakou hloupost nevědomky udělala a bála jsem se, že mě teď bude pronásledovat hodně dlouho.

***

S Declanem jsem se sešla odpoledne v parku. Když jsem mu napsala zprávu, do pár minut mi odpověděl, že na místo určení dorazí.

„Včera jsi zmizela strašně rychle, ani jsme se pořádně nerozloučili," objal mě hned, jak mě viděl a já se nepatrně odtáhla, protože to objetí na mě bylo už moc.

„Jo, bylo to dost hektický," zamumlala jsem.

„Craig, on je tvůj..." začal opatrně.

Zakroutila jsem hlavou. „Ne, jsme přátelé, možná ani to ne," uvedla jsem to na právou míru.