Nerovná hra ✔️

|26|

|Craig Matthias Smith|

„Prostě mi řekněte, o co jde!" vyjekla Witney už trochu hystericky.

Podívali jsme se po sobě, ale ani jeden z nás jí nechtěl dát odpověď. Moc dobře jsme věděli, že by naše důvody nepochopila a snažila by se nás zastavit.

Graham k ní přistoupil. „Lásko, co kdybys..."

Rukama ho od sebe odehnala a o krok couvla. „Ne, Grahame! Chci vědět, co se tady děje."

Brandon si povzdychl. „S prominutím sestřičko, tohle není tvoje věc."

Witneyin výraz ztvrdl a Brandon si okamžitě uvědomil svou chybu. Otevíral už pusu, aby to mohl napravit, ale Witney byla rychlejší. „Přestaň mi říkat sestřičko! Nejsem tvoje sestra," štěkla na něj. „Jestli mi neřeknete, o co jde, přijdu si na to sama."

„Hodně štěstí," zamumlal jsem.

Witney vypustila z úst pár nadávek naším směrem a odkráčela na druhou stranu domu.

„Tohle není dobrý. Ty dvě se do toho nemůžou plést," ozval se Brandon hned, jak byla z doslechu se stopou obav v hlase. Měl pravdu. Ty dvě nám mohly zkazit celou akci.

„Najdu Auroru. Určitě má něco v plánu," rozhodl jsem a vydal se stejným směrem jako Witney. Potřeboval jsem jim rozmluvit, aby se do toho přestaly plést.

Naštěstí pro mě, Aurora nebyla tak složitá najít se svou výraznou barvou vlasů. Stačilo nahlédnout do jednoho pokoje a okamžitě jsem jí ve změti lidí zaznamenal. Stála s Witney v rohu místnosti a o něčem se dohadovali. Po chvíli se k nim připojil jeden kluk, který obě objal a dal se s nimi do řeči. Nějakou dobu jsem je sledoval, ale když ten kluk objal Auroru kolem ramen, viděl jsem rudě.

Proč na ní sakra sahal? Neměl jediný právo se jí dotýkat.

Napochodoval jsem k nim a jakmile mě Aurora zaznamenala, ve tváři se jí objevil tak trochu vystrašený výraz. Její pohled sklouzl k tomu klukovi, který můj příchod ale naprosto ignoroval a dál rozmlouval s Witney.

„Můžu s tebou mluvit?" zavrčel jsem na Auroru.

Ačkoliv bylo jasné, že se jí nechtělo, přikývla a rozloučila se s těma dvěma. Zamířil jsem do chodby, kde nebylo tolik lidí a hudba tam nehrála tak nahlas.

„Co se tady děje?" vypálila svou otázku, jakmile jsme byli sami.

„Kdo to byl?" zeptal jsem se místo odpovědi.

„Já se ptala první," sykla. Když jí došlo, že ze mě odpověď jen tak nedostane, povzdychla si a vzdala to. „Austin. Bavili jsme se spolu na střední a tancoval s Witney."

„To je tenhle skrček? Graham ho nesnáší," uvědomil jsem si a nakročil směrem k místnosti, odkud jsme přišli.

Chytla mě za paži. „Prosím tě, nech ho být. Nic neudělal."

Podíval jsem se na ruku, která spočívala na té mé. Ona si kontakt našich těl okamžitě uvědomila a její ruka spadla. Hned mi ten kontakt začal scházet. „Včera jsi nepřišla," konstatoval jsem tišším hlasem.

„Musela jsem být doma," vysvětlila.

„Zítra nás oba pozvali na oběd," sdělil jsem jí.

Vzhlédla ke mně. „Chceš abych přišla?" zeptala se opatrně.

Jasně že jsem chtěl, aby přišla. Jeden z důvodů byl, že matka z ní šílela. Nemohla Auroru vystát a už jen kvůli tomu jsem chtěl v téhle hře pokračovat. Pak tu byl ale i fakt, že když tam byla ona, atmosféra u jídla byla klidnější. Ona přinášela klid a pro mě najednou nebylo tak nezvládnutelné vydržet s rodiči u jednoho oběda.