Nerovná hra ✔️

|36|

|Aurora Giulia Bruce|

Přecházela jsem po pokoji tam a zpátky s telefonem v ruce. Co jsem teď měla dělat? Můj první nápad byl zavolat Gianně, ale jak by mi pomohla? Akorát bych jí stresovala a měla by o mě strach. Řekla by všechno mámě a skončilo by to tak, že bych musel a poslouchat její dlouhý monolog o tom, jak měli pravdu a já měla zůstat doma.

Jaké jsem měla ale jiné možnosti?

Frustrovaně jsem se opřela o dveře. Slyšela jsem ho poprvé po několika letech. Nestihl mi říct nic, protože jsem hned zavěsila. Důvod proč mi ale volal jsem nezjistila. Jak mě vůbec našel? Dávala jsem si pozor. Byla jsem opatrná, ale evidentně ne dost.

Znovu jsem odemkla telefon a podívala se na zprávu od Craiga, která přišla před patnácti minutami. Nedokázala jsem mu ale odpovědět. Celý večer byl perfektní, protože s Craigem bylo jednoduché mluvit. Byli jsme naladění na stejné vlně a rozuměli jsme si. Byl to jeden z nejhezčích večerů, dokud nezazvonil můj telefon. Dopadla jsem na postel a opřela jsem si hlavu o kolena. Nikdy jsem kvůli němu od té noci nebrečela. Věřila jsem, že si mé slzy nezaslouží. Dnes jsem si ale poprvé dovolila brečet kvůli tátovi.

Po patnácti minutách někdo vtrhl do pokoje. Nezvedla jsem pohled, ani když na mě dotyčný mluvil a cizí ruce mě pevně objaly a nepouštěly, když jsem propukla v bezmocný pláč. Držely mě dlouhou dobu, dokud se mi nezačaly zavírat oči a já neusnula.

***

„Vážně nevíš, co se stalo?" ozval se vzdálený hlas Witney.

„Ne, měla jít s Craigem na rande a byla od rána v dobré náladě. Nic neříkala," odpověděla jí Rylee. „Tobě vůbec nic neřekla?"

„Našla jsem jí tady jak brečí, úplně se složila a potom usnula. Nic jiného," povzdechla si.

„Myslíš, že za to může Craig?" ozvala se nesměle po chvíli ticha Rylee.

Otevřela jsem pomalu oči, když jsem zaslechla jeho jméno. Nechtěla jsem, aby si myslely, že mi něco udělal. Ry seděla na své posteli a Witney přecházela po pokoji. „Já nevím. Když jsme spolu mluvili, zdál se být naštvaný, ale taky o ní měl strach," zamumlala.

„Craig nic neudělal," zachraptěla jsem.

Witney se ke mně okamžitě vydala a sedla si vedle mě na postel. „Jak ti je?" zeptala se starostlivě.

„Jsem v pohodě," posadila jsem se a hřbetem ruky si otřela zaschlé slzy na tváři.

„V pohodě určitě nejsi. Nemáš tušení, jak moc jsi mě vyděsila, když jsem tě našla v takovém stavu. Co se stalo?" jemně se ze mě snažila dostat informace.

Na vteřinu mě napadlo jim lhát. Jenom na vteřinu. Byla jsem ale tak strašně moc unavená z toho, že jsem všem okolo zamlčovala tu část svého života, která mě nejvíce určila. Vadilo mi, že jsem neměla s kým mluvit o svých pocitech a zážitcích z dětství s kterými jsem se někomu potřebovala svěřit.

A tak jsem to všechno pustila ven.

„Volal mi táta."

Obě se zarazily a podívaly se na sebe. „Nikdy jsi o něm nemluvila," zareagovala tiše Witney.

Zakroutila jsem hlavou. V životě jsem se před Witney nebo někým jiným o tátovi nezmínila. Witney sama usoudila, že se o něm v naší rodině nemluví a nikdy se neptala. Až v srpnu, když jsem jí něco málo řekla o své minulosti pochopila, že téma mého otce je v naší rodině tabu.