𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝙸𝙸𝙸.

"Máš nějaký plán?" To bylo to první, co jsem na svého bratra vypálil, když mi zvedl telefon. Chvíli bylo ticho.

"Takže do toho jdeš?" ujišťoval se a já potlačil nutkání protočit očima.

"Možná. Podle toho, jestli máš plán," odvětil jsem a posadil se na postel. Dorazil jsem domů před asi dvaceti minutami a od té doby jsem přemýšlel, jestli to zelené tlačítko stisknout nebo ne.

"Ne tak docela. Nejdřív bych se začal vyptávat, kdo všechno je pro a kdo zase silně proti. Nijak nápadně. Jen abychom měli přehled. A pak...bůh ví. Nemůžeme na ničem stavět, dokud nebudeme vědět, kdo všechno by byl ochotný spolupracovat," vysvětlil můj bratr rychle a já se pousmál. Ten tam byl ten malý alfa ovládaný mocichtivou mladou holkou. Ten tam byl můj chladný, opatrný bratříček, kterým se stal krátce poté. Teď tady byl...on. Za těch osmnáct měsíců, co jsem měl tohle...období se změnil téměř k nepoznání. Yasuo ho změnil téměř k nepoznání.

"Dobře. Poptám se. Velmi nenápadně," ujistil jsem ho a na chvíli zavládlo ticho.

"Kyoshi, můžu mít otázku?" zeptal se po pro mě skoro nekonečných dvaceti sekundách.

"Jo," odvětil jsem tiše. Moc dobře jsem věděl, co přijde.

"Proč tohle děláš?" zeptal se.

"Proč bych to nedělal?" zamumlal jsem na oplátku.

"Protože ty jsi...ty. Poslední dobou ses o ostatní moc nezajímal. Natož pak o omegy. Co se změnilo?" zeptal se. Každé z jeho slov mě bolelo.

"Nic. Tohle jsem prostě já. Určitě mám nějaké skryté plány, které to všechno obrátí v můj prospěch," utrhl jsem se na něj a donutil ho na nějakou dobu ztichnout.

"Víš..." ozval se po chvíli a já zaslechl povzdech "...vlastně by mě to vůbec nepřekvapovalo," vydechl tiše a zavěsil. Zůstal jsem zírat na černou obrazovku a cítil, jak se mi do krku navalila žluč. Spolkl jsem jí a zadíval se na strop. Ve spáncích mi bušilo a všechny vzpomínky a myšlenky se mi pojily do jednoho velkého zamotaného klubka. Zavřel jsem oči a vytkl si, že jsem nezajel do bordelu. Alespoň na chvíli bych měl pokoj. Bylo mi ale jasné, že v tomto stavu mě Anieta znovu za volant nepustí a tak jsem se musel uchýlit k jinému řešení. Tedy...řešení. Nebylo to řešení. Ani zdaleka. Ale na pár minut mi to pomohlo.

___________________________________

Obvazy se mi přes noc odmotaly a já se probudil s pohledem na pořezaná zápěstí. Chvíli jsem na ně zíral, než jsem se natáhl a omotal si kolem nich obinadlo. Nerad jsem se díval na důkazy své slabosti. Zvedl jsem se a automaticky zkontroloval telefon. Žádné zmeškané hovory, žádné zprávy. Vztekle jsem mrštil telefonem o zem, ale nerozbil se.

Posnídal jsem ovesnou kaši a zapil to černým kafem. Nebyla to ta nejlepší kombinace uznávám, ale pro mě bylo důležité, že mi dodala energii. Proběhl jsem kolem Aniety a nezapomněl jí věnovat polibek na tvář, po němž se její vrásčitá tvář rozzářila.

"Udělala jsem ti svačinu!" zavolala na mě ještě a já se vrátil pro nakrájené jablko a sendvič se sýrem. 

"Jsi poklad. Víš to?" zamumlal jsem ještě a ona se potěšeně usmála.

"Vím," potvrdila mi a já se na ní usmál.

"Vrátím se pozdě mám nějaké vyřizování," zamumlal jsem ještě na půl úst a vystřelil z domu. Už jsem nepřiznal, že ono vyřizování se ani zdaleka netýká práce. Anieta za mnou zavřela a já zaslechl, jak si pobrukuje stejnou melodii, jako včera já. Asi jsme tu reklamu viděli společně. Nasedl jsem do auta a rychle vyjel z hlavní brány. Už teď jsem měl dvě minuty zpoždění.

Zaparkoval jsem před vysokou černou budovou a urovnal si kravatu. Pak jsem se překontroloval ve zpětném zrcátku a nasadil lhostejný výraz. Mnozí by řekli, že se chovám jako alfí žena pod vlivem feromonů, ale...jednoduše jsem potřeboval svou masku udržovat perfektní. Vystoupil jsem z auta a během několika vteřin stanul ve vstupní hale. Noční hlídač, který si právě měnil místo s tím denním na mě přátelsky kývnul. To gesto jsem neopětoval. Hotaru - má sekretářka - ke mně rychle přispěchala s denním programem a s kelímkem čaje v ruce. Čaj mi předala a program přečetla. 

"A odpoledne - asi ve čtyři hodiny - si u vás někdo narychlo sjednal schůzku. Nevím podrobnosti, ale až je budu mít, pošlu vám je do emailu," slíbila a já přikývl.

"Díky," zamumlal jsem a dveře výtahu se za mnou zavřely. Upil jsem heřmánkového čaje a na chvíli si dovolil zavřít oči. Otevřel jsem je až když cinkly dveře a dovnitř nastoupili dva lidé. 

"Pane Tanako," kývl jeden a já kývl nazpátek. Druhý okamžitě otevřel desky, které svíral a přesunul se ke mně blíž.

"Máme problém s jednou objednávkou. Vývoj jejich léků nemůže pokračovat bez námi slíbeného séra, které ale nestíháme vyrobit do doby, kterou jsme slíbili," vyhrkl a urputně se vyhýbal očnímu kontaktu se mnou. 

"O kolik?" zeptal jsem se nakonec úsečně a on ke mně rychle kmitl očima.

"Se všemi zakázkami asi o měsíc," zamumlal a já přikývl.

"Řekněte slečně Hotaru, ať mi na ně pošle kontakt. Nějak to s nimi vyjednám a pak vám dám vědět," zabručel jsem a on horlivě přikývl. Výtah cinkl v mém patře a oba muži mi uhnuli z cesty, abych mezi nimi mohl projít. Otevřel jsem dveře své kanceláře a zadíval se z okna. Byl odsud úchvatný výhled. Až jsem si občas říkal, že to musí být nějaká simulace. Protože z ulic město rozhodně nevypadalo tak krásně.

Posadil jsem se do vysokého křesla a zapnul počítač, který naběhl během několika málo vteřin. Povzdechl jsem si a přejel do složky dodacích faktur. U dvou mi hořely termíny, ale to jsem nehledal. Projížděl jsem jednotlivá jména a přemýšlel, jestli se jich zeptat na to, co mi uložil Atsuhi. Nakonec jsem měl seznam asi dvaceti jmen, u kterých jsem mohl začít. Většinu jsem znal už celé roky a vesměs jsem znal i jejich názor na společnost. Jen jsem se potřeboval ujistit.

"Malé krůčky, přesto krůčky," zamumlal jsem heslo, které mi odmalinka šeptala máma, když jsem byl naštvaný, že něco nejde tak rychle, jak jsem si představoval. Pak jsem složku zavřel a pročetl si emaily, které mi Hotaru přeposlala. Vesměs šlo o poptávky po zboží, nebo nabídky spoluprací, takže nic, co bych musel udělat hned teď.

Zavolal jsem do firmy u níž jsme měli problém s daty a pomocí květnatých slov a lehké manipulace nám získal dva týdny navíc. Pořád to bylo dříve, než dokonalý termín, ale udělal jsem vše, co jsem mohl. Teď už to bylo na vývojářích. Celý den proběhl v zavedené rutině, ze které jsem se zoufale chtěl dostat, ale...nebylo jak.

Hotaru mi žádné bližší informace o schůzce narychlo buď neposlala, nebo jsem je mezi ostatními emaily přehlédl a tak jsem neměl nejmenší tušení, co mě čeká. 

Ozvalo se strohé zaklepání a já člověka - pravděpodobně alfu - za dveřmi vyzval ke vstupu. Stál jsem zrovna otočený k oknu, když se dveře otevřely a do místnosti vstoupil alfa s mně již dávno známým pachem. 

Nejdřív jsem strnul na místě. Pak jsem se zhluboka nadechl a zavřel oči. Nebyl jsem si jistý, jestli se dokážu otočit. Spolkl jsem knedlík v krku a nasadil lhostejný výraz, který jsem se naučil speciálně kvůli němu. Aby nic nepoznal. A pak...jsem se k němu otočil. K mé zhoubě a požehnání v jedné osobě. 

"Proč jsi alespoň nenapsal, že ta nečekaná návštěva budeš ty Tiaro?" 

Já vím, já vím. Někteří z vás to tušili...