𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝙸𝚅.

"Oba dva víme, že pak bys mě sem pustil těžko," odvětil černovlasý až nesnesitelně krásný alfa a posadil se přímo naproti mému křeslu na které jsem si pro změnu sedl já. Ze všech sil jsem se snažil působit chladně a odtažitě.

"Pravda. Teď k věci. Proč jsi tady?" zeptal jsem se a on se pohodlně opřel.

"Protože mi tvoje firma něco dluží," odvětil jednoduše a já zvedl obočí. Neměl jsem páru o čem to mluví. Protočil oči a naklonil se dopředu. "Nehraj si na pitomce Kyoshi. Doteď jsem si říkal, že to nechám být, že ta tvoje dětinskost půjde do háje, ale teď už ty séra fakt potřebuju, takže bych ti byl vděčný, kdybys nám je poslal," zavrčel a já se jen tak tak zhluboka nenadechl jeho vůně.

"Fakt netuším o čem to mluvíš," odvětil jsem nakonec klidně a on vyzývavě zvedl obočí.

"Už jsem za ně zaplatil Kyoshi. Nehraj si se mnou," varoval mě a já málem frustrovaně vykřikl, že opravdu netuším, o čem to mluví. Sjel jsem pohledem k počítači a rychle v něm začal hledat. Všechny složky jsem měl pečlivě seřazené a nadepsané, takže jsem byl si jistý, že jeho zrovna bych nepřehlédl, ale i tak jsem to raději zkontroloval.

"Klidně se podívej do databáze. Žádnou tvojí objednávku v ní nemám," dohadoval jsem se a on se na mě znuděně podíval.

"Dobře. Když se teda nechceš normálně domluvit, prosím. Dodej mi ty séra do měsíce a nepodám na tebe žalobu," řekl a pak pokrčil rameny. Nevěřícně jsem na něj zíral, než jsem si upamatoval na svou "roli" a můj výraz zase zchladl.

"Pochybuju že vývojáři vědí, že to pro tebe mají připravit. A jestli začnou teď nebude to hotové dřív, jak za tři měsíce. Navíc nám u dvou dalších zakázek hoří termín a na jednu máme o dva týdny méně, než jsme čekali. K tvé fiktivní objednávce se dostaneme nejdřív za měsíc a půl," pronesl jsem klidně a zřetelně. Tiaru moje slova ani na okamžik nevyvedla z rovnováhy. Pokrčil rameny a vstal.

"Je mi docela jedno jak si to zařídíš, ale moje podmínky znáš. Máš měsíc," řekl přísně a já se na něj zadíval a...jo tentokrát jsem na něj byl doopravdy naštvaný. Navzdory jeho kurevsky dokonalým očím.

"A já ti říkám, že se tvoje objednávka ztratila někde v systému a že ti jí nedokážu dodat za kratší dobu než jsou čtyři a půl měsíce," zopakoval jsem a on se uchechtl.

"Ztratila v systému? Řekni, máš na ploše složku Pomsty bez důvodu, do který dáváš všechny objednávky od lidí, jako jsem já nebo tvůj otec?" zeptal se a škodolibě se uchechtl. "Musím jít, mám ještě nějaké pochůzky," řekl nakonec a obrátil se ke dveřím. Od nich se na mě ještě jednou podíval. "Měsíc Kyoshi," připomněl mi a jeho tón zněl skoro laskavě. Škoda, že slova která jím řekl nebyla laskavá ani trochu.

Když se za ním zavřely dveře, třískl jsem čelem o stůl a z úst se mi plynule draly všemožné nadávky. Po chvíli jsem se z ničeho nic zvedl, popadl sako a rychlostí blesku se dostal do vývojové místnosti.

"Pane Tanako?" ozval se překvapeně hlavní vývojář a já si ho podmračeně zavolal k sobě.

"Co je s objednávkou pro Niobari's pharmacy?" zeptal jsem se úsečně a muž naklonil hlavu na stranu.

"Niobari's pharmacy? Ti si objednali nějaká nová séra do příštího srpna, ne?" zeptal se a já nevěřícně zamrkal. Takže oni o tom věděli?!

"Tak to bych neřekl. Jejich ředitel za mnou teď byl a pokud nebude mít do měsíce svá séra, podá na nás žalobu," vyštěkl jsem a muž zbledl.

"V databázi směn je určitě zapsaný až na příští rok. Jinak bychom na tom už dávno pracovali," ujistil mě muž a rychle se rozešel k jednomu z mnoha počítačů v místnosti. Nejdříve zkontroloval databázi směn a ujistil mě i sebe, že Tiarova objednávka je opravdu zapsaná až na příští rok. Pak ale rozklikl jeho objednávku. A tam to bylo. Černé na bílém. Opřel jsem se lokty o stůl a složil hlavu do dlaní.

"Do prdele kurva práce," zavrčel jsem a pak jsem zvedl zrak k muži, který nevěřícně zíral na obrazovku.

"Kdo to zapisoval do databáze," zavrčel jsem smrtelně tiše a on se na mě vyděšeně podíval.

"To...směny zapisuje výhradně Kentaro," zamumlal a sklopil zrak. Otočil jsem se do místnosti. Všichni nás sledovali.

"Který to je," zeptal jsem se muže a ten zatnul zuby.

"Buď poletí on, nebo vy všichni. Myslete na jejich rodiny," zavrčel jsem a on ještě chvíli zamyšleně stál, než zvedl roztřesenou ruku a ukázal na sotva pětadvacetiletého kluka v rohu. 

"Ty jsi Kentaro?" zeptal jsem se a kluk polkl.

"Ano pane," zamumlal tiše a já přimhouřil oči.

"Kvůli tobě a tomu, že si nedokážeš přečíst pořádně datum máme za měsíc na krku žalobu. Takže odsud vypadni než vyjdu ze dveří, nebo tě to bude kurevsky mrzet," zavrčel jsem a on zbledl. Ale nedohadoval se. Žádný z mých zaměstnanců se se mnou nikdy nedohadoval. Zmizel tak rychle, jako bych mu šel těsně za patami.

"A vy ostatní," obrátil jsem se ke zbytku místnosti a přejel po nich pohledem. "Kvůli jeho neschopnosti máme na vývoj séra pro Niobari's pharmacy pouhý měsíc. A ani o den víc, nebo máme na krku Tiaru s jeho armádou právníků. A mluvím ze zkušenosti, když říkám, že nás zničí," zamumlal jsem a zavřel oči. 

"Všichni si začnete brát přesčasy. Budete mít mimořádné prémie, ale musíte počítat s tím, že budeme pracovat čtrnáct hodin denně pět dní v týdnu. Víkendy máte ještě volné. Pokud budeme ve skluzu, musíme začít pracovat i přes ně. Je mi to líto, ale příště po sobě kontrolujte zápisy," rozkázal jsem a všichni na mě nevěřícně zírali.

"Jedno sérum za měsíc? To nemůžeme stihnout," vydechla nějaká žena a já se na ní zadíval.

"Pak se rozlučte se všemi penězmi. Jeho právníci neoškubou do hola jen mě, ale i vás. Jdou po každém zpropadeném centu," oznámil jsem jí a ona zbledla. Vybavil jsem si, že má dvě děti a manžel od ní odešel letos na jaře. Plat, který jsem jí dával bylo to poslední, co jí drželo nad vodou.

"Protentokrát na tom budu dělat s vámi, jinak bychom opravdu měli závažný problém," oznámil jsem vývojáři vedle mě a ten se zatvářil překvapeně.

"Budete na tom dělat s námi?" nechápal.

"Přesně to jsem řekl, nebo jste mě snad přeslechl?" zeptal jsem se a on rychle zavrtěl hlavou. Přehodil jsem sako přes nejbližší židli, ale rukávy jsem si nevytahoval. Nikdo nemusel vidět má obvázaná zápěstí.

"Konec lelkování. Odteď musíme makat," vykřikl jsem a kolem nastal shon. Muž vedle mě začal vykřikovat jednotlivé povely a rozřazoval mé lidi do skupin, kterým přiřazoval úkoly. Já se sklonil nad Tiarovou objednávkou a pozorně si jí přečetl. Pak jsem frustrovaně zavrčel. Tohle jestli stihneme do jednoho měsíce, zasloužíme si minimálně fotku na zdi vítězů.

Když se budeš snažit, možná z toho nakonec jako vítězové vyjdete všichni. Zazněla mi v hlavě Anietina slova a já zavrtěl hlavou. 

Neměla pravdu. Z tohohle můžu vyjít jen jako poražený. Protože ať už to sérum stihneme nebo ne, mezi mě a Tiaru to jen staví další překážku. Jako by jich snad nebylo dost.

Doufám, že se vám kapitola líbila!