𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚅𝙸.

Zíral jsem z okna své ložnice a přemýšlel. Za tenkým sklem se rozkládal můj pozemek a pak lesy, kam až oko dohlédlo občas přerušené dalším alfím sídlem. Miloval jsem tohle místo.

Nikdy jsem nechtěl bydlet ve městě. Když jsem byl dostatečně starý na to, abych se odstěhoval, prostě jsem nasedl do auta a jel. Nevěděl jsem kam. A pak jsem našel tohle místo. Obrovská louka uprostřed lesa, k níž nevedla žádná silnice, nebo cesta. Zamiloval jsem si to tu.

Během týdne jsem najal nejlepší stavební společnosti v zemi a během osmi měsíců jsem se mohl nastěhovat.

Zavřel jsem oči a vybavil si, kolik se tu toho stalo. Od mého prvního kroku až po ten poslední, který se odehrál před necelými čtyřmi měsíci. Protože od té doby jsem se sem nevrátil.

Minimálně se sem nevrátil Kyoshi, který tehdy odešel.

____________________________________

Máma měla dojem, že se teď musíme scházet co nejčastěji.

"Už jsi tu s námi vůbec nemusel být drahoušku. Musíme teď být vděční za čas, který spolu trávíme..." přesvědčovala mě do telefonu a já odevzdaně svěsil hlavu. Bylo to už po třetí za týden, co se chtěla sejít.

"Dobře. Kde se sejdeme?" zamumlal jsem.

"Dojedu pro tebe tak za hodinku, ano? Stále nemůžeš řídit. Pojedeme k Atsuhimu. Měli bychom se více scházet jako celá rodina," vysvětlovala rychle a já jen přikyvoval. Abych byl upřímý, bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, jestli se s nimi uvidím, kde se sektáme, nebo proč to děláme. Poslední dobou mi bylo jedno hodně věcí.

"Jak chceš," zamumlal jsem, než jsem telefon položil. Zvedl jsem berle ležící vedle postele a opatrně se přesunul k šatní skříni.

Vytáhl jsem jednoduchou bílou košili a černé sako a kalhoty. Oblékání mi zabralo minimálně dvacet minut, ale uplynulé dva týdny mi skoro vše zabíralo minimálně dvacet minut. Než jsem sešel dolů, máma byla u dveří spolu s tátou a širokým úsměvem na tváři.

"Kyoshi! Vypadáš skvěle!" vykřikla máma a její úsměv se změnil na mírně křečovitý. Oba dva jsme věděli, že skvěle rozhodně nevypadám.

"Díky. Půjdete ještě dál, nebo musíme rovnou jet...?" zeptal jsem se a máma zavrtěla hlavou.

"Promiň, musíme jet. Slíbila jsem Atsuhimu, že přijedeme za půl hodiny," zamumlala a já přikývl. Ještě jsem si došel pro klíče a zavolal na Anietu, která byla pravděpodobně v kuchyni, že se za chvíli vrátím, načež ona odpověděla, ať jsem opatrný.

Táta mi pomohl nasednout do auta a mé berle uložil do kufru. Pak nastartoval a nastalo čtyřicet dva minut cesty k mému bratrovi. Ano, odpočítával jsem každou vteřinu.

"Tak co jsi dnes dělal Kyoshi?" zeptala se po chvíli máma a já se na ní podíval zpětným zrcátkem. Z její tváře stále nezmizel křečovitý úsměv.

"Nic. Přemýšlel jsem," zamumlal jsem nakonec a dál se pokoušel věnovat pozornost lesům za oknem. Máma byla ale neoblomná.

"Opravdu? O čem?" zeptala se účastně. Zatnul jsem zuby, ale neotáčel jsem se.

"Tak různě," odvětil jsem nakonec tiše a doufal, že tímto naše trapná konverzace skončila. Neměl jsem tušení, jak moc se mýlím.

Nějakou dobu bylo ticho, než si táta odkašlal a já se na něj podíval. Vypadal nervózně. Ve zpětném zrcátku jsem si všiml mámy, jak na něj povzbudivě kývá.