𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚅𝙸.

Následujících několik dnů mám v mlze. Jako robot jsem vstával, snídal, oblékal se, chodil do práce, řešil výpočty a vzorce a tak dále a tak dále. Stále dokola. Bylo to úmorné, vyčerpávající a asi milion dalších přídavných jmen, ale neměl jsem dost energie na to, je vymyslet. Tiara se od onoho telefonátu neozval, ale moc dobře jsem věděl, že nás sleduje a čeká, až si na jeho séru vylámeme zuby. A že jsme k tomu neměli daleko.

„Ne, ne a po sté ne Kibo. Nemůžeš tohle srovnávat se sérem X-15-72," zavrtěl jsem hlavou.

„Složky jsou podobné. Možná kdybychom zkopírovali postup, urychlili bychom si práci alespoň o týden," odporoval mi hlavní vývojář, což by ještě před týdnem a půl bylo naprosto nemyslitelné. Nikdy předtím mi nikdo v práci neodporoval. Když jsem ale na séru začal dělat s nimi a oni zjistili, že jsem taky jenom člověk a ne nestvůra z legend a bájí, trochu jim narostl hřebínek. A Kibovi obzvlášť. Promnul jsem si oči a zhluboka se nadechl, než jsem na něj začal mluvit, jako na malé dítě.

„Nemůžeme ten postup zkopírovat, protože bychom museli sloučit dvě látky v pro ně naprosto nevhodném prostředí a skončilo by to kráterem na místě naší laboratoře," zavrčel jsem a on protočil oči.

„Drobnost," zamumlal a já se na něj nevěřícně zadíval.

„Drobnost? Tak schválně. Jdi do lesa alespoň dva kilometry odsud a zkus to. Uvidíme, jestli to tomu, co z tebe zbyde bude připadat, jako drobnost," zasyčel jsem a on znovu protočil oči.

„Fajn, dobře. Neuděláme to. Ale až budeme mít dva týdny zpoždění a ty budeš vyšilovat, nechoď si to vylévat na mě," zabručel a s těmito slovy se odporoučel zpět ke svému stolu.

Zavrtěl jsem hlavou a sklonil se k papírům na svém stole. Pravdou bylo, že v něčem měl Kiba pravdu. Ne v procesu tvorby, ale...ano. Už teď jsme měli šest dní zpoždění a pořád se to zvyšovalo. Bylo fyzicky nemožné dodat Tiarovi sérum včas. Rozhlédl jsem se kolem dokola a povdzechl si. Věděl jsem, že se všichni lidé kolem mě snažili. Ale nesnažili se dost.

Přešel jsem blíž ke schodišti a pak vystoupal na jeho vrcholek, odkud jsem viděl na celou laboratoř. Když si mě všichni všimli, zatvářil se nervózně. A že měli proč.

„Volné soboty jsou pryč. Můžete jim zamávat na rozloučenou. Odteď budeme v práci 14 hodin denně, 6 dní v týdnu," oznámil jsem a přelétl po nich zamračeným pohledem.

„To není fér," ozvalo se od jednoho stolu a já se tam otočil se zvednutým obočím. Alfa, která promluvila byla starší žena s úhlově černými vlasy a brýlemi s tlustými skly.

„Co není fér?" zeptal jsem se a snažil se do svého tónu nepromítnou moc frustrace, která ve mně vřela. Přeci jen, pro práci by momentálně bylo lepší, abych na všechny neječel, nebo v nich nevzbuzoval pocit hrůzy, či co to vlastně v lidech vzbuzuju.

„Děláme co nejvíc můžeme. Spíme asi šest hodin denně a většina z nás přežívá na kafi a víkendech. Nemůžete nám vzít soboty," zamumlala a já zvedl obočí. Pak jsem přelétl pohledem po zbytku osazenstva. Většina z nich zírala do země.

„Vím, že děláte hodně. Ale je mi líto, pořád jsme ve skluzu. Věřte mi, že mám taky spánkový deficit. Když přijdu domů o půlnoci většinou ještě další dvě hodiny dělám na tomhle séru. A v šest už zase vstávám a jedu sem za vámi. Takže ano, vím že je to těžké, ale ty další dva týdny to ještě musíme vydržet. V opačném případě se nám totiž může stát, že taky už nebudeme mít kam ráno chodit. Nikdo z nás," vysvětlil jsem a snažil se o co nejvlídnější tón. Neřekl bych, že se mi to tak docela podařilo, ale snaha se taky počítá, ne?