𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇.

Byl nesmyslně nádherný. Jako ostatně vždy. Když vešel do místnosti, na tvář mi jako kouzlem vplula maska chladu a nezájmu, ale uvnitř mě to vřelo. Od Akiovy smrti jsem ho viděl jen asi pětkrát a...byl to jiný pocit. Úplně jiný. Ale on po mně sotva přejel pohledem. Jako bych snad byl jen socha umístěná v knihovně.

"Yasuo, Atsuhi jak se máte?" zeptal se a široce se na oslovené usmál. Yasuo protočil očima a pak se vyzývavě zašklebil.

"Rozdrtím tě Tiaro," ušklíbl se a černovlasý alfa zvedl obočí.

"To určitě. Atsuhi ti bude muset napovídat, jak moc ti to nepůjde," odvětil a pak omegu krátce objal. "Co jizva, lepší se?" zeptal se a Yasuo přikývl.

"Pomalu, ale ano. Do dvou týdnů by měla přestat bolet," odvětil.

"Nemysli si, že se uprostřed budeš moct vymluvit na bolest," upozornil ho Tiara a Yasuo se zamračil. Byl to ale můj bratr, kdo se ohradil.

"No dovol, Yasuo se nepotřebuje na nic vymlouvat. Porazí tě ani nebudeš vědět jak," bránil svého snoubence Atsuhi. Tiara na to jen protočil očima a hravě do mého bratra strčil.

Bylo to jako bych stál mimo místnost. Jako bych tříčlenou skupinu přátele pozorval oknem.

Tiara konečně vzal na vědomí mou přítomnost a otočil se čelem ke mně. Jeho dosud přátelký úsměv se změnil v chladný úšklebek.

"Vida. Náš trest už je tady," prohodil kamsi za sebe a já se musel hodně držet, abych nesevřel pěsti.

"Musím přiznat, že nedobrovolně," odvětil jsem nakonec a on pokrčil rameny, protože na to, jestli jsem tu byl dobrovolně nebo ne mu v nejmenším nezáleželo.

"Jak pokračuje příprava mého séra?" zeptal se ležérním tónem a já sevřel čelist.

"Máme zpoždění asi šest dní, museli jsme se vzdát sobot," pokusil jsem se mu vysvětlit klidným tónem.

"To asi budete muset oželet i ty neděle, jestli to chcete stihnout," podotkl a já na vteřinku zavřel oči.

"Dobře víš, že ani tak to nemáme šanci stihnout," zavrčel jsem. Pokrčil rameny. Větší nezájem by tak očividně mohl projevit jen, kdyby si k tomu všemu začal ještě prohlížet nehty.

"A to je snad můj problém?" zeptal se a já se naježil.

"Ne, ale je to problém všech mých zaměstnanců. Jestli zničíš mě, zničíš i je. A dobře to víš," odsekl jsem a on přimhouřil oči.

"Věř mi, že kdybych mohl zničit jen tebe, udělám to. Ale bohužel. Navíc, je to tvoje chyba. Kdyby ses nenechal unášet svou malichernou pomstou, už by bylo sérum dávno hotové," připomněl a já sevřel pěsti.

"Žádná malicherná pomsta není. Člověk, který zapisuje do databáze směn si objednávku špatně přečetl a zapsal jí až na další rok," vysvětloval jsem, ale jako bych mluvil do dubu.

"A tomu mám věřit?" zvedl obočí a já zavřel oči.

"Mohl bys. Ale to bych po tobě asi chtěl moc, že?" zavrčel jsem.

"Ty jsi po mně vždycky chtěl moc. Rozdíl je, že teď už pro tebe neudělám ani ň," odvětil jednoduše a zle se na mě usmál. Pak se otočil na dvě další přítomné osoby a jeho úsměv se zase změnil na upřímný. Zůstal jsem stát na svém místě a snažil se vydýchat všechny emoce, které ve mně během těch pár vět dokázal vyvolat.

Vztek, bezmoc, smutek, touhu ho uškrtit a touhu mu udělat něco docela jiného.

"Jdeme na kvíz? Jinak ho dnes nestihneme," ptal se zrovna Atsuhi a Yasuo nadšeně souhlasil.