𝙸𝚇.

860 95 17
                                    

Na dveře Atsuhiho domu jsem zaklepal přesne v 9:59. Nejistě jsem před nimi postával a z hlubin svého já jsem se pokoušel vytáhnout přijatelnou masku. Po včerejším rozhovoru s Kibou jsem byl stále poněkud nesvůj a tak to pro mě bylo těžší, než obvykle.

Dveře se otevřely během několika málo vteřin a v nich stanuly dvě postavy. Můj bratr a jeho snoubenec.

"Kyoshi!" vykřikl Yasuo nadšeně a pak se otočil k Atsuhimu. "Vidíš? Já ti říkal, že se na to nevykašle," prohodil škodolibě a já na vteřinku ztuhnul. Další kousek mého já se zhroutil.

"Měl jsi pravdu," připustil můj bratr a napjatě se na mě pousmál. Ledově jsem mu to opětoval a předstíral, že věta, kterou pronesl Yasuo vůbec nezazněla.

"Povíš mi konečně, proč tu jsem?" otočil jsem se na omegu a ten se zakřeněním zavrtěl hlavou.

"Ne. Pořád je šance, že bys mohl utéct. Povím ti to, až tě přivážu ke křeslu v knihovně," pronesl vážně a já se zatvářil zmateně.

"Co?" nechápal jsem a on protočil očima.

"Neboj, nechci tě zabít ani mučit," odvětil nakonec a uhnul z cesty, abych mohl vejít do domu. Pod schodištěm jsem se na ně otočil a naklonil hlavu na stranu. Vypadali spolu šťastně. Atsuhimu na tváři neustále hrál mírný úsměv, jako by ho vyvolávala pouhá Yasuova přítomnost. Bodlo mě u srdce. Taky jsem měl člověka, jehož existence ve mně vyolávala radost.

Prohlédl jsem si rudovlasého snoubence svého bratra pozorněji a skončil na jeho viditelných jizvách.

"Zahojily se všechny jizvy dobře?" zeptal jsem se a on přikývl.

"Valná většina ano. Jen ta na břiše zůstává pořád citlivá," zamumlal a Atsuhi ho objal kolem ramen. Svraštil jsem obočí a přejel k Yasuově břichu.

"Je s ní něco v nepořádku? Možná by se na ní měl podívat doktor, jestli v ní není infekce," navrhl jsem a Yasuo s hraným úsměvem zavrtěl hlavou.

"Ne, to nebude třeba. Jen se prostě hojí pomaleji," zamumlal a pak se vydal směrem ke knihovně. Osaměl jsem v jedné místnosti se svým bratrem a abych byl upřímný, byl jsem z toho nesvůj.

"Co má za jizvu na břiše?" prolomil jsem nakonec nepříjemné ticho a Atsuhi se na mě zadíval.

"Mira mu tam vypálila cejch," povzdechl si nakonec a já se málem udusil vlastní slinou.

"Mira udělala co?!" nechápal jsem a on se smutně pousmál.

"Slyšel jsi mě. Yasua se na to neptej. Snaží se zapomenout," zamumlal a já několikrát pokýval hlavou ani ne tak proto, že bych souhlasil, jako spíš abych si utřídil myšlenky.

"Dobře, ani slovo," souhlasil jsem a pak jsme se spolu vydali směrem, kterým předtím zmizel i Yasuo. Po pár krocích mi Atsuhi položil ruku na předloktí a zastavil mě uprostřed kroku.

"Děje se něco?" zeptal jsem se a on zavrtěl hlavou.

"Ne jen...neříkej mu o tom, o co jsem tě žádal. Chtěl by se zapojit a já chci aby ještě nějakou dobu zůstal mimo dění. Aby se stihl pořádně vzpamatovat," zamumlal a já si ho pozorně prohlédl.

"Miluješ ho hodně, viď?" zeptal jsem se nakonec místo odpovědi a on zakýval hlavou.

"To si ty asi nedokážeš představit," zamumlal nakonec a já se smutně pousmál.

Dokážu si to představit lépe, než si myslíš.

"Asi ne," řekl jsem nahlas a on pokýval hlavou. Když jsme se znovu dali do chůze, strčil jsem si ruce do kapes.

𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]Kde žijí příběhy. Začni objevovat