𝚇𝚇𝚇𝚅𝙸𝙸𝙸.

969 99 15
                                    

Jel jsem rychle, ale docela bezpečně. Byla by docela ironie, kdybych teď - když jsem se z těch všech sraček konečně dostal - naboural a umřel. Moje duše by se tam, kam by přišla fakt smíchy popadala za břicho.

Před Tiarovým domem jsem zaparkoval o necelých čtyřicet minut později a rychle jsem vystoupil. Opřel jsem se o hůl a na vteřinku se zadíval na sídlo přede mnou. Třásl jsem se. Otázkou zůstává, jestli nervozitou, nebo očekáváním. Zhluboka jsem se nadechl a zdolal ony dva schody vedoucí k obrovským hlavním dveřím.

Zaklepal jsem a čekal. Prsty se mi kolem rukojeti hole obtočily ještě pevněji. Dveře otevřel tentýž muž, který je otevřel i posledně a znovu mě poslal do knihovny. Kdybych nebyl tak nervózní, možná bych se i usmál nad tím, že kdykoli Tiaru hledám, je v knihovně.

Vylezl jsem schody do patra a prošel širokou chodbou na jejímž konci se knihovna nacházela. Před jejími dveřmi jsem se znovu zarazil a na vteřinku zapřemýšlel, jestli jsem neměl raději napsat, nebo zavolat. Delší doba než vteřinka mi nebyla poskytnuta, protože dveře se rozletěly dokořán a z nich vyšel černovlasý alfa.

V levé ruce držel otevřenou knihu, do které byl očividně začtený a tou pravou držel kliku, aby za sebou mohl zavřít. Mé přítomnosti si všiml až ve chvíli, kdy do mě narazil. Překvapeně zamrkal, odtrhl zrak od knihy a zvedl ho ke mně. A strnul. Stejně jako já.

Nějakou dobu jsme jen stáli naproti sobě a vzájemně se propalovali pohledy. Přejel jsem ho od hlavy k patě a všiml si, že na sobě pro jednou nemá oblek, ale pouhou košili a tepláky. Na všech ostatních lidech na planetě by tato kombinace působila směšně, ale na něm ne. Na něm vlastně nikdy nic nevypadalo směšně.

Roztřásly se mu ruce, což jsem poznal podle toho, že neudržel knihu, která s hlasitým bouchnutím spadla na zem. Ani jeden jsme jí nevěnovali pozornost.

"Kyoshi..." dostal ze sebe nakonec sykavě a mé rty se roztáhly do drobného úsměvu.

"Ahoj," zamumlal jsem. Nebyl jsem si jistý, jestli ho můžu obejmout a tak jsem raději zůstal nehybně stát. Jemu tato otázka očividně starosti nedělala, protože o okamžik později pevně obtočil ruce kolem mého krku a přitáhl si mě blíž. Že jsem zadržoval dech jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem úlevně vydechl s nosem zabořeným do jeho krku.

Hůl mi vypadla z ruky, když jsem ho objal kolem pasu a přitiskl se k němu ještě víc.

Mohli jsme tam stát a jen se objímat asi deset minut, než se ode mě opatrně odtáhl. Znovu si mě pozorně přeměřil pohledem a pak se mi zadíval do očí.

"Ty...jak ti je?" zajímal se po chvíli a starostlivě naklonil hlavu na stranu. Usmál jsem se a s povzdechem se sklonil pro zapomenutou hůl. Když jsem se o ní znovu opřel, odpověděl jsem.

"Je mi fajn," zamumlal jsem a on nakrčil obočí.

"Opravdu? Když jsme spolu mluvili naposledy..."

"Ano, když jsme spolu mluvili naposledy, byl jsem na tom zle. Ale to je už dva měsíce. Je mi dobře, přísahám. Od té doby denně beru prášky, chodím na psychoterapie a doktorka mi dnes řekla, že už jsem konečně venku z akutní fáze," vysvětlil jsem rychle a on se na mě podezřívavě zadíval.

"Jsi venku z akutní fáze?" ujišťoval se a já přikývl.

"Prášky musím brát podle doktorky ještě minimálně půl roku, ale jinak...jo. Jsem z toho venku," ujistil jsem ho a abych ho ještě více přesvědčil, roztáhl jsem rty do širokého úsměvu. Zadíval se mi na rty a pak znovu přeskočil na mé oči.

𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]Where stories live. Discover now