𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚅𝙸𝙸𝙸.

„Hádám, že vykřiknout překvapení je teď trochu nevhodné...?" zamumlal poté, co jsem se několik minut vzpamatovával z prožitého šoku.

„Asi ano," zachraptěl jsem. Tiara si povzdechl a prsty levé ruky začal bubnovat do volantu. Ani jeden z nás nevěděl, jak prolomit ticho, které se mezi námi znovu rozhostilo.

„Podívej, nechci abys měl dojem, že jsem využil tvého stavu k tomu, abych tě nějak vyslýchal. Nevím, jak moc do podrobna si to pamatuješ, ale opravdu jsem se snažil tě přesvědčit, že nejsem halucinace. Ty sis to jen nenechal vymluvit."

„Pamatuju si ty stavy docela dobře. Problém byl, že každý Tiara, který mě navštívil tvrdil, že je skutečný. Vlastně ani teď nevím, který z nich jsi byl opravdu ty," zamumlal jsem a zadíval se z okna. Nevydržel bych se na něj dál dívat. „Co všechno jsem ti řekl?" zeptal jsem se po chvíli a do hlasu mi pronikly první náznaky zoufalství.

„Povídal jsi toho hodně," odpověděl neurčitě a já zavřel oči.

„Například? Tiaro opravdu to potřebuju vědět..." zamumlal jsem a on si povzdechl.

„Říkal jsi mi, jak to bylo tehdy večer. Vysvětloval jsi, proč jsi do toho baru šel, jak jsi tam narazil na Akia, jak ses pokoušel odejít... Opravdu jsi mi toho stihl říct dost," zamumlal a já sám pro sebe přikývl. Nevím proč, možná jsem se tím pokoušel sám sebe uklidnit.

„Promiň," vyhrkl jsem náhle a on nechápavě svraštil obočí.

„Promiň? Proč se omlouváš?" zeptal se tiše.

„Neměl ses to dozvědět. Měl jsem tě ušetřit detailů. I bez nich jsem ti už ublížil dost." Došlo mi, že máma měla pravdu. Opravdu jsem Tiarovi ubližoval skoro pokaždé, když jsme se viděli. Třeba i nevědomky.

„Měl jsem právo tohle všechno vědět," namítal a já si opřel hlavu o studené okenní sklo.

„Měl. Ale to, že máš na něco právo neznamená, že to nutně potřebuješ. A tohle jsi rozhodně nepotřeboval."

„Potřeboval jsem to vědět," nesouhlasil se mnou.

„A čemu to pomohlo? Proč jsi to vlastně potřeboval vědět?" zeptal jsem se a on se odmlčel.

„Tak vidíš. Pro oba by bylo lepší, kdybys za mnou do té nemocnice nechodil."

„Atsuhi za mnou ten den přijel s tím, že jsi na tom opravdu špatně. Jestli bych s tebou nezkusil promluvit," zamumlal po několika minutách ticha.

„Proč si myslel, že by to jakkoli pomohlo?" zeptal jsem se.

„Měl pravdu, ne? Pomohlo to," zamumlal Tiara a já se krátce uchechtl.

„Nepomohlo. Ničemu to nepomohlo. Jen to věci ještě ztížilo," zamumlal jsem.

„Pomohlo," nesouhlasil Tiara tvrdohlavě. Už jsem se nechtěl dohadovat a tak jsem zůstal zticha. „Pomohlo to," zamumlal ještě jednou. Znělo to, jako by se toho tvrzení držel jako tonoucí lana.

„A v čem? Všechno se záhadně vyřešilo? Dali jsme se snad zpět dohromady? Odpustil jsi mi? Ne! Nic z toho se nestalo a ani se to nestane." Nevydržel jsem to a musel jsem promluvit. Potřeboval jsem, aby to pochopil.

Zaskočil jsem ho, protože zase zmlknul. Na docela dlouhou dobu. Když znovu promluvil, vyrazil mi tím dech.

„Odpustil jsem ti," zašeptal tiše. A celý můj pracně znovuvytvořený systém hradeb se po těchto třech slovech rozdrolil na jemný prach.

_____________________

Byl jsem zticha dlouho. Mnohem déle, než bych čekal, ale prostě jsem ze sebe nedokázal dostat jediné smysluplné slovo. Nechápal jsem, co mi to Tiara vlastně řekl. Řekl, že mi...odpustil? Nepřeslechl jsem se náhodou? Bylo by to mnohem pravděpodobnější, než to, že mi Tiara skutečně odpustil.

Několikrát jsem otevřel pusu naprázdno, než se mi skutečně podařilo odpovědět.

„Jak to...jak to myslíš?"

„Odpustil jsem ti. Nebo jsem to spíš pochopil. Pochopil jsem, že není co odpouštět," zamumlal. Slova, která říkal se mi různě předkládávala v hlavě, ale ani tak nedávala smysl.

„C-cože?"

„Došlo mi, že nic z toho nebyla tvá chyba. Tudíž nezbylo nic, co bych ti měl odpouštět," zopakoval a já měl menší srdeční záchvat.

„Já tě nechápu," přiznal jsem po chvíli a on několikrát zakýval hlavou.

„Já se občas taky nechápu. Ale v tomhle zrovna jo," zamumlal.

„Jak to myslíš, že nic z toho nebyla má chyba?" nechápal jsem a on se na mě podíval.

„Tak, jak to říkám. Nemyslím si, že bys za něco z toho mohl Kyoshi. Sešla se spousta pitomých náhod a dostala nás to této situace," vysvětloval. Byl jsem si stoprocentně jistý, že přišlo další kolo mých halucinací. Neviděl jsem jiné vysvětlení. Nebo jsem ho raději nechtěl vidět.

„Vždyť... vždyť jsem tě podvedl," namítl jsem chabě. Potřeboval jsem vědět, že si to skutečně uvědomuje.

„Technicky vzato ano. Ale když se na to podívám se všemi informacemi, které jsi mi poskytl, tak ne... Byl jsi pod vlivem omezích feromonů. A nejen to. Byl jsi pod vlivem feromonů svého druha. Je div, že sis vůbec uvědomoval, že bys to neměl dělat. Každý jiný na tvém místě by zapomněl klidně i na to, že je ženatý a má tři děti a svého druha by si tam na místě vzal."

„Ale vždyť to přesně jsem udělal..." namítl jsem.

„Ne Kyoshi, neudělal. Snažil se odjet. Vyšel jsi z toho baru a moc dobře sis uvědomoval, že bys to dělat neměl. Jen jsi tomu ve finále nedokázal zabránit."

„No právě..." zkoušel jsem to dál, ale on mě nepustil ke slovu.

„Poslouchej mě. Ty se nemáš za co omlouvat. To já bych se měl milionkrát a ještě jednou omluvit tobě." Svou poslední větou mi vzal vítr z plachet.

„Ty se mi... omlouváš?" nechápal jsem pořád a on přikývl. „Za co?"

„Za to, že jsem tě nenechal to vysvětlit. Za to, že jsem ti nevěřil. Za to, že jsem tě nechal skočit... Já - musím omluvit za spoustu věcí..."

Bylo toho na mě moc. Hlava se mi točila zmatením a měl jsem dojem, že každou chvíli omdlím. Přibližně deset minut jsem jen seděl a soustředil se na dýchání. Když auto zastavilo, překvapeně jsem otevřel oči a spatřil před sebou svůj dům. Pořád jsem se ale neměl k tomu otevřít dveře od auta a vystoupit.

„Asi bych měl jít," zamumlal jsem a on přikývl. Díval se přímo před sebe a nehnul ani brvou. Opatrně jsem se odpoutal a otevřel dveře. Chtěl jsem vystoupit a poté si vyndat berle, ale ztuhl jsem, když mé prsty jemně sevřely ty jeho.

„Kyoshi..." zachraptěl a stejně jako já přitom zíral na naše propletené prsty. „Dávej na sebe pozor," zamumlal nakonec. Byl jsem si poměrně jistý, že chtěl říct něco jiného, ale z nějakého důvodu si to rozmyslel.

„Budu," slíbil jsem tiše. „Ty na sebe taky dávej pozor."

Vystoupil jsem a opatrně jsem vyndal i berle. Cítil jsem jeho pohled mezi lopatkami, zatímco jsem stoupal po několika kamenných schodech.

Ani jsem nezaslechl, jak otevřel dveře auta. Zaznamenal jsem, až když jeho rychlé kroky zaskřípaly na štěrku kousek za mnou. Než jsem se stihl otočit, stál u mě.

Nechápavě jsem zvedl obočí, ale víc jsem toho nestihl, než mi položil jednu ruku na zátylek a přitáhl si mé rty k těm svým.

Ha! A teď vás celý víkend nechám v tomto stádiu. *ďábělský smích pomalu přecházející v hlasitý vzlykot*

Ale teď vážně. Opravdu se vám všem hluboce omlouvám, ale je velice, velice nepravděpodobné, že bych další díl stihla vydat před pondělím 3.10.2022...