𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚇𝙸𝚇.

Když jsem se vzbudil, mohlo být něco málo po půlnoci. Nechtěl jsem Tiaru vzbudit, ale dost nutně jsem potřeboval do koupelny, takže jsem se pohyboval tiše jako myška. Když jsem se zanedlouho vrátil, našel jsem ho sedět na posteli a upřeně zírat na dveře. Zarazil jsem se a pozorně se na něj zadíval.

Byl bledý jako stěna, zrychleně dýchal a zorničky měl rozšířené. Nevypadal dobře a já se o něj začal bát. Rychle jsem si sedl zpět do postele, ale nezdálo se, že by mě vnímal. Opatrně, abych ho nevyděsil, jsem zvedl ruku a jemně ho pohladil po tváři.

"Tiaro?" zamumlal jsem, ale stále nereagoval. Chytil jsem ho za bradu a jak nejjemněji to šlo jsem obrátil jeho zrak k sobě. "Tiaro?" zopakoval jsem. Zdálo se mi, že jeho zorničky na mě zaostřily. "Co se děje?" zeptal jsem se tiše. Ještě chvíli na mě zíral vytřeštěnýma očima, než se jeho dech začal pomalu zklidňovat až se nakonec ustálil do normální rychlosti. Očima přeskakoval po mé tváři a pozorně jí zkoumal.

"Takže jsi neodešel," poznamenal po chvíli a já se zamračil. Zadíval jsem se na něj a zavrtěl hlavou.

"Ne. Jistěže jsem neodešel," zamumlal jsem a on prudce vydechl. Pak se ke mně naklonil a bez varování mě hluboce políbil. Překvapil mě tím a tak jsem se na chvíli na nic nezmohl. Až pak jsem mu polibek začal oplácet.

"Bál ses, že jsem tě zase opustil?" zeptal jsem se tiše, když se ode mě odtáhl a on si opřel čelo o mé rameno.

"Jo. Omlouvám se. Vím, že bys to neudělal, ale...když jsem se vzbudil a ty jsi vedle mě neležel, zpanikařil jsem," zamumlal a políbil mě na rameno. Jednou rukou jsem ho objal a opřel si bradu o jeho hlavu.

"To nic. Chápu to," zamumlal jsem a on mě objal kolem pasu.

"Fakt jsem se vyděsil, že už se nevrátíš," zamumlal ještě jednou a já ho měkce políbil do vlasů.

"Já vím," povzdechl jsem si a snažil se ignorovat provinilé bodnutí v hrudi. Měl z toho strach jenom proto, že už jsem to jednou udělal...

Zvedl hlavu a znovu mě prudce políbil. Jako by se potřeboval ujistit, že tu skutečně jsem. Když mě položil na postel a ruce mi sevřel nad hlavou, nebránil jsem se. Chytil mě za zápěstí a já už se v duchu připravoval na všechno, co přijde, když se najednou prudce odtáhl a zadíval se na mé ruce sevřené v jeho železném stisku.

V první chvíli mi nedošlo, co se děje. Pak mě ale zvedl do sedu, rozsvítil lampičku zabudovanou v čele postele a upřeně se zadíval na má zápěstí. Zadržel jsem dech a opatrně se mu vypáčil z trochu bolestivého sevření. Jeho oči byly naplněné šokem, když je ke mně zvedl.

Objal jsem se kolem pasu a vnitřní strany zápěstí si pevně přitiskl na břicho abych tak skryl tenké bílé jizvy, které se na nich nacházely.

"Kolikrát ses vlastně pokusil si vzít život?" zeptal se nakonec úplně tichounce a já se na něj podíval. Nedovedl jsem na první pohled pojmenovat to, co svítilo v jeho očích a tak jsem se o to dál ani nepokoušel.

"Já...jen jednou. To řezání...nikdy jsem to nebral jako pokusy o sebevraždu. Spíš to bylo něco jako uvolnění při nejtěžších chvílích..." zamumlal jsem a sklopil hlavu, abych se na něj nemusel dívat. V životě jsem se před ním tolik nestyděl.

"Takže když jsi byl například na dně z té mé objednávky, tak..." Nedokončil to, ale oba dva jsme věděli, co chtěl říct.

"Ne!" vyhrkl jsem hned a rychle zvedl hlavu. Spatřil jsem první slzu, která sklouzla po jeho tváři. "Ne, tak to... Nic z toho si nesmíš vyčítat!" chrlil jsem ze sebe a on se na mě smutně zadíval.

"Jak to můžu nedělat? Vždyť kvůli mě sis ubližoval a nakonec jsi dokonce skočil z mostu!" vykřikl a já ho chytil za ruce, aby jimi nemáchal všude kolem. Slzy už mu nepokrytě tekly po tvářích.

"Nic z toho nebylo kvůli tobě," šeptal jsem naléhavě. Potřeboval jsem, aby to pochopil. "Ty jsi neudělal nic špatně. Choval ses tak, jak by se na tvém místě choval každý příčetný člověk. Ano, byl jsem nešťastný a ano, uchýlil jsem se k opravdu drastickým činům, ale musíš pochopit, že za nic z toho jsi nemohl ty. Byla to moje podělaná psychika, co za to mohlo," přesvědčoval jsem ho. Pořád se na mě ale díval odmítavě.

"Vždyť to kvůli mně jsi byl nešťastný..." vzlykl tiše a já opřel své čelo o to jeho.

"Byl jsem nešťastný ze situace, která mezi námi nastala, ne kvůli tobě. Byl jsem nešťastný z toho, jak se to všechno semlelo, ale ne z toho, jak ses zachoval ty, ano? Můžeš to prosím pochopit?" zeptal jsem se a sevřel jeho ruce pevněji, aby se mi nevykroutil. Jeho smutné oči se upíraly do těch mých a já se i pohledem snažil přesvědčit, že za nic nemůže.

"Můžu to zkusit," zamumlal nakonec plačtivým hlasem a já přikývl. Tohle mi asi pro dnešek muselo stačit. Naklonil jsem se k němu blíž a jemně přitiskl své rty k těm jeho. Nebyl to vášnivý, hluboký nebo vyzývavý polibek. Byl to polibek, který měl nás oba přesvědčit, že jsme v pořádku. A že v pořádku i budeme.

Když se ode mě odtáhl, zvedl jsem jednu ruku a setřel mu z tváře zbylé slzy. Chvíli jsme jen každou buňkou vnímali přítomnost toho druhého a až po několika minutách Tiara to ticho rozbil a promluvil.

"Teď jsem neměl daleko k dalšímu panickému záchvatu. Děkuju, že jsi mu zabránil," zamumlal a sklopil oči.

"Pořád tě přepadají?" zeptal jsem se a prsty mu jemně prohrábl vlasy. Přikývl a zavřel oči.

"Občas," přiznal. "Hlavně ve vypjatých situacích," zamumlal a já si povzdechl, než jsem ho znovu přivinul k sobě. Opřel se spánkem o mé rameno a zhluboka se nadechl mé vůně, jako by ho mohla uklidnit.

"To je mi líto," zamumlal jsem a on mírně pokýval hlavou.

"Jo," vydechl a opřel se o mě víc. "Mně taky," dokončil.

"Půjdeme si lehnout?" navrhl jsem opatrně a dočkal se jen dalšího přikývnutí. Pomalu jsem si lehnul na polštář. Lehl si vedle mě a hlavu mi znovu položil na rameno.

"Opravdu tě miluju. Víš to, viď?" zeptal se tichounce a já ho s mírným úsměvem políbil do vlasů.

"Jistěže to vím. Taky tě opravdu miluju," zamumlal jsem. Neviděl jsem mu do tváře, ale prostě jsem cítil, že se jeho rty roztáhly do úsměvu.

"Miluju tě tak moc, že se kvůli tomu občas nemůžu nadechnout," pokračoval a já jen ležel a tiše mu naslouchal. "Není to zvláštní?" zeptal se.

"Ne," odpověděl jsem okamžitě bez přemýšlení. "Pamatuješ si, jak jsi říkal, že jsme spřízněné duše?" zeptal jsem se a on přikývl. "Tak tohle všechno to jen potvrzuje," dokončil jsem a on se krátce zasmál.

"Tak dobře," vydechl nakonec. Přitiskl se ke mně ještě blíž a ztichnul. 

Myslel jsem, že už spí a sám jsem byl na hranici bdělosti, když ke mně dolehla jeho tichá slova. "Chtěl bych s tebou strávit zbytek života Yoshi," zamumlal. Než jsem stačil odpovědět, usnul. Šťastlivec. Mně se po jeho prohlášení nepodařilo zamhouřit oka dalších několik hodin.

(◍•ᴗ•◍)♡