𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝙸𝙸.

Káva je má nejlepší přítelkyně. Bez ní bych byl na dně. Úplně, úplně na dně. Přes týden jsme sice stáhli naše zpoždění na pouhé tři dny, ale i tak jsme se museli vzdát neděle. S blížícím se konečným datem nám všem stále častěji a častěji přetékaly nervy a atmosféra v laboratoři byla mírně řečeno napjatá. A s jeho příchodem se to všechno jen zhoršilo.

Skláněl jsem se zrovna nad výpočty s dalšími třemi lidmi, když se dveře nahoře u schodů otevřely a všichni se k nim automaticky otočili. Dovnitř vešla Hotaru a s úzkostlivým výrazem pevně svírala desky ve své náruči.

"Pane Tanako?" ozvala se a rozhlédla se kolem. Zamával jsem na ni a její pozornost se otočila na mě. Polkla a klouby na prstech jí zbělely. "Pan Niobari by se rád podíval, jak pokračuje příprava jeho séra," zamumlala a já sebou škubl.

"Je tady?" zeptal jsem se nakonec a pokoušel se ignorovat pohled, kterým mě propaloval Kiba.

"Čeká na recepci. Mám ho poslat dál, nebo...?" zeptala se a já se zamyslel. Nechtěl jsem ho vidět, ale pokud ho sem nepustím, způsobím nám všem akorát ještě mnohem větší problémy.

"Jistě. Ať se sem přijde podívat," souhlasil jsem nakonec a ona přikývla. Několik mých lidí nesouhlasně zabručelo, ale neodporoval nikdo. Hotaru se otočila na podpadku a rychle zmizela. Atmosféra všude kolem klesla na bod mrazu. Kiba se jakoby odnikud objevil těsně za mnou a poklepal mi na rameno. Jeho zdvižená obočí naznačovala starost o mou osobu, čehož jsem si sice vážil, ale nechtěl jsem aby si toho všimli ostatní. Nepatrně jsem proto zavrtěl hlavou a on se stáhl.

O několik vteřin později se dveře znovu s klapnutím otevřely a v nich stál Tiara. Na sobě celočerný oblek, ruce v kapsách a na tváři rádoby přívětivý úsměv.

"Kyoshi. Tebe je vždycky radost vidět," poznamenal a já spolkl kyselou poznámku.

"Co tě sem přivádí?" zeptal jsem se místo odpovědi a vydal se jeho směrem. Cestou jsem si sundal laboratorní plášť a přehodil ho přes svou židli. Pokrčil rameny a zvedl jeden koutek ve škodolibém náznaku úsměvu.

"Mé sérum samozřejmě. Doufám, že vás tím nezdržím od práce," poznamenal a já sevřel pěsti.

"Vůbec ne. Ostatní můžou dál pracovat," ucedil jsem a kývl na Kibu, který se okamžitě ujal vedení a všechny nahnal zpět k jejich stolům. Tiara se ležérně opřel o mou pracovní desku a rozhlédl se kolem dokola, jako by mu to tu patřilo. Což se za nějaký ten týden vlastně mohlo stát skutečností.

"Jak pokračujete? Když jsme se viděli naposledy, tvrdil jsi, že máte šest dní zpoždění. Než jsi tedy tak rychle odešel," poznamenal a já sevřel i čelist.

"Už máme jen tři. Vzdali jsme se nedělí," zabručel jsem a veškerou energii soustředil na to, abych mu jednu nevrazil.

"To je dobře. Možná to stihnete," pousmál se a já nuceně roztáhl rty do ledového úsměvu.

"Stihneme," odvětil jsem nakonec a on pokrčil rameny.

"Když to říkáš," poznamenal se spokojeným úsměvem, protože věděl, jak moc má nade mnou navrch. Kiba, který vycítil, že mé sebeovládání se pomalu ale jistě vymyká kontrole se objevil vedle mě a natáhl směrem k Tiarovi ruku.

"Kiba. Hlavní vývojář. Chcete se podívat na naší práci pane Niobari?" zeptal se a nezapomněl po mně hodit varovným pohledem.

"Ani ne, díky. Jen jsem jel kolem a řekl si, že se stavím podívat na Kyoshiho a ujistím se, že všechno jde podle plánu," usmál se a tentokrát jsem měl extra silnou potřebu ho praštit. Jinými slovy nám právě sdělil, že si přijel obhlédnout terén, aby mohl začít plánovat, co s tíhle místem udělá až bude jeho.

"Jistě chápu," přikývl Kiba profesionálně a mně nezbylo nic jiného, než tiše obdivovat jeho klid. Ve mně to vřelo vztekem a touhou mu vrazit pěst do toho jeho nesmyslně krásného obličeje.

"Jestli už nic nepotřebuješ, musím se vrátit k práci. Vyprovodíš se sám?" ucedil jsem a Kiba mě velmi nenápadně praštil do lokte. Tiara si toho samozřejmě všimnul a malinko mu zacukaly koutky. Což mě samo o sobě překvapilo natolik, že jsem se nezmohl ani na zamračení, natož pak na oplacení rány.

"Byl bych raději kdybys mě doprovodil. Rád bych se tě ještě na něco zeptal," navrhnul a já se zamračil.

"Můžeš se mě zeptat tady," zabručel jsem.

"To bych pak ale zdržoval od práce i Kibu, který se musí starat o to, abys mě před všemi ostatními nepraštil," podotkl a já zatnul zuby.

"Fajn. Jdeme. Ale nemám moc času," zasyčel jsem a rychle vyšel schody. Jeho kroky se ozývaly těsně za mnou. Když jsme se dostali na chodobu, zastavil jsem se a otočil se na něj.

"Tak co mi ještě chceš?" zeptal jsem se bojovně a on protočil oči.

"Chtěl jsem se podívat do tvé kanceláře. Abych si mohl rozvrhnout nábytek," usmál se sladce a já si zaryl nehty do dlaní.

"Žádný nábytek tady mít nebudeš.“

"Jsi si tím tak jistý? Sice jste mákli, ale oba dva víme, že to s nějvětší pravděpodobností nestihnete," řekl a naklonil hlavu na stranu.

"Stihneme to. I kdybych měl pracovat dvacet čtyři hodin denně," zavrčel jsem a on se uchechtl.

"Jsi pořád neuvěřitelně tvrdohlavý. Je pro tebe naprosto nemyslitelné se přede mnou jakkoli ponížit," zamumlal a já cítil, jak mi zpod nehtů zaťatých do dlaní vytéká krev.

"Přestaň se mnou takhle mluvit. Jestli jsi mě sem vytáhl jen aby ses mi vysmíval, jdu pryč," zavrčel jsem.

"Nejdeš. Moc dobře víš, že odporovat mi teď není zrovna ve tvém zájmu," řekl a znovu se sladce usmál. "Kiba vypadá jako slušný člověk. Zdá se mi to, nebo se přátelíte?" zeptal se a naklonil hlavu na stranu. Zarytě jsem mlčel.

"Škoda, že budu muset zničit i jeho," zamumlal a zavrtěl hlavou. V hlavě se mi rozsvítila varovná kontrolka. Povzdechl jsem si a přejel rukou po obličeji. Bojovnost ze mě vyprchala jako mávnutím kouzelného proutku.

"Co kdybys zničil jen mě? Nechám ti firmu, zaplatím všechy výdaje i dluhy, ale necháš si mé zaměstnance," navrhnul jsem a on zvedl obočí.

"Co tak najednou? Ještě před vteřinou jsi mě chtěl praštit a teď mi nabízíš firmu," zamumlal.

"Kibova žena je těhotná a už teď mi vyčítá, že je její muž furt v práci. Nechci aby mi vyčítala i to, co se možná stane," zamumlal jsem a on si mě zkoumavě prohlížel.

"Takže ti na něm přeci jen docela záleží," zamumlal. Nechal jsem to bez odpovědi. Tiara si povzdechl a podíval se na strop. "Sice je to dojemné, ale bohužel. Pokud nebudu mít své sérum, tak tuhle firmu potopím i s každým, kdo tu bude."

Zaťal jsem nehty hlouběji do masa a stiskl rty.

"Vyprovodím tě. Už se musím vrátit do laborky," zamumlal jsem nakonec a znělo to téměř poraženecky. Ten tón ho překvapil a on se na mě podíval doširoka otevřenýma očima.

"Zní to, jako by ses vzdával," zamumlal a já se od něj otočil k odchodu. Už jsem mu nechtěl nic říkat, ani se na něj dívat. Jeho kroky mě následovaly až k hlavním dveřím, kde jsem mu profesionálně podal ruku a on ji podezřívavě sevřel.

"Přeji pěknou cestu. Sbohem," rozloučil jsem se s ním dutým hlasem a on přimhouřil oči.

"Co je s tebou?" sykl a sevřel mou ruku pevněji. Chladně jsem se na něj podíval a trhnutím se dostal z jeho sevření.

"Sbohem," zopakoval jsem, otočil se na podpatku a rychle zamířil směrem k laborce. Jeho pohled jsem cítil mezi lopatkami, dokud jsem nezašel za nejbližší roh.

Tahle kapitola je napsána na úkor mého zítřejšího testu z chemie, ale vůbec toho nelituju.