𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚅𝙸𝙸𝙸.

Jako první se vzpamatoval Yasuo. Když na nás promluvil, nepodíval jsem se na něj. Stále jsem pevně hleděl do očí muži naproti sobě.

„Vy... cože?" nechápal nejčerstvější člen naší rodiny.

„Říká pravdu. Byli jsme zasnoubení," přisvědčil jsem tiše a koutkem oka zaznamenal, jak Yasuovy ruce vystřelily k ústům.

„Já...asi to nechápu," zamumlal táta. Odpoutal jsem se od Tiarova svazujícího pohledu a podíval se na svou rodinou.

„Předtím, než přišel Akio...byli jsme s Tiarou spolu. Zašlo to tak daleko, že jsme se i zasnoubili," pokrčil jsem rameny.

„Ale...proč to skončilo?" nechápala máma a já se zamračil. Skutečně? Tohle ji zajímalo nejvíc?

„Taky by mě to zajímalo. Proč že to vlastně skončilo Kyoshi?" ozval se Tiara provokativně. Svého slibu, že mě dnes donutí se s ním pohádat se zatím pevně držel.

„To bych tu nerad probíral. Myslím, že pro dnešek už je odhalení dost," zamumlal jsem a pokusil se dostat ke svému autu. Tiara mi zastoupil cestu. Zadíval jsem se mu do očí a prosil ho pohledem.

Prosím, nenuť mě tohle říkat před celou rodinou. Nekaž mi i poslední zbytky dobrých vztahů, které mi zůstaly.

Neposlouchal mě.

„Zraní tě to," varoval jsem ho opatrně a on se ušklíbl.

„Víc než to, jak jsi bez vysvětlení zmizel z mého života? To si nemyslím," zamumlal a já zavřel oči. „Kyoshi nechci toho po tobě tolik. Chci jen vědět, proč mě můj snoubenec opustil a jediné co mi po něm zbylo byl obtisk pěsti na tváři. Chci jen vědět, proč ses o měsíc později objevil s nějakou omegou po boku, jako by o nic nešlo," zamumlal a já se nadechoval k dalšímu odmítnutí. Máma mě ale přerušila.

„Rozešli jste se ten den, co jsi Tiaru poprvé praštil?" zamumlala a já přikývl. Ona svraštila obočí a zavrtěla hlavou. „Ale Akia jsi nepotkal až za měsíc. Vždyť jsi ho potkal ten den předtím," řekla tiše. Strnul jsem, jako by do mě sjel blesk. Rychle jsem se zadíval na Tiaru a poznal jsem ten moment, kdy to pochopil.

„Podvedl jsi mě," konstatoval jednoduše, ale v jeho očích to vřelo směsicí emocí. Nebyl jsem schopný přikývnout, ale lhát už jsem mu nemohl.

„Omlouvám se," zamumlal jsem nakonec. Věděl jsem, co teď přijde, ale rána do brady mě i tak zaskočila. Ustál jsem to, ale značně jsem zavrávoral.

„Ty jsi takový hovado Kyoshi," vydechl Tiara a praštil mě znovu. Nebránil jsem mu ani já, ani nikdo z mé rodiny. Všichni jsme věděli, že si to plně zasloužím.

Když se mi hlava zvrátila do strany, zahlédl jsem odpor a znechucení v očích svého táty. To samé se zračilo i v těch Atsuhiho. Mámě v očích svítily slzy, ale já věděl, že ani jedna z nich není pro mě. Všechny byly pro Tiaru, který mi zasazoval jednu ránu za druhou.

Když usoudil, že už mám dost, odstoupil ode mě se slzami v očích a lapal po dechu. Máma ho opatrně objala kolem ramen.

„Asi bys měl jít Kyoshi," zamumlala a já přikývl. Vydal jsem se k autu a tentokrát mi nikdo nebránil. Tiara se na mě díval se směsicí odporu a zklamání.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem ti ublížit," zamumlal jsem ještě jeho směrem, než jsem konečně zavřel dveře a odstřihl se tak od dění venku. Na okénko někdo zaklepal a já ho překvapeně stáhnul. Za ním stál Yasuo.

„Poslyš Kyoshi, ne že bych schvaloval to, co jsi udělal, ale ten pohled, který jsi měl celý večer... přesně takový měl Akio těsně před... tím. Slib mi, že neuděláš nějakou hloupost," zamumlal a já se na něj zadíval.

„Dej pozor aby se všichni dostali domů prosím," zamumlal jsem a jeho přání nechal bez odpovědi. Povzdechl si, ale zakýval hlavou.

„Řiď opatrně," zamumlal ještě, když okénko zase vyjíždělo nahoru. Nastartoval jsem a tak abych nikoho nesrazil jsem vycouval ze stání.

Zadíval jsem se na svou rodinu, která se semkla kolem Tiary a uklidňovala ho. Myslím, že mi nikdy v životě nebylo tak smutno a špatně ze sebe samého.

Při opouštění garáží jsem porušil minimálně tři dopravní předpisy.

____________________________________

Seděl jsem na mostě a nohy mi visely přes jeho okraj. Pozoroval jsem hvězdy, ale ani to mi tentokrát nepřinášelo radost a úlevu. Byly to pro mě najednou jen svítivé tečky na obloze bez jakéhokoli hlubšího významu.

Už jsem tu seděl dlouho. Události několika posledních hodin se mi neustále točily v hlavě a já z nich pomalu, ale jistě začínal šílet.

Zpětně jsem litoval, že jsem z těch garáží odjel. Měl jsem tam zůstat, vysvětlit jak se to celé seběhlo a pořádně se omluvit.

Když mi ale má vlastní matka řekla, že bych měl jet pryč, prostě jsem nepřemýšlel. Nasedl jsem do toho auta a odjel na jedno z mála míst, které jsem bral jako své útočiště.

Přemýšlel jsem, jak asi Tiarovi je. Snad mu trochu pomohlo, že mě praštil. Několikrát. A dost silně.

Ukazováčkem jsem si přejel po citlivé modřině na čelisti a zasyčel. Nešetřil mě. Ale to jsem si ani nezasloužil.

Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou. Na tváři se mi pořád promítaly veškeré emoce, které jsem cítil, ale bylo mi to jedno. Smutek, hanba, lítost...už jsem s nimi žil tak dlouho, tak proč bych se jich teď děsil?

Srdce se můj mozek pořád snažilo přesvědčit, že bude vše v pořádku, že se vše zlepší, ale on neposlouchal. Dál se utápěl ve smutku a výčitkách.

Přemýšlel jsem, jestli už se celá má rodina dostala domů a jestli je Tiara v pořádku. Ne, že by mi do toho něco bylo, ale nechtěl jsem, aby prostě někde zůstal v tomhle stavu.

Yasuova slova mi pořád zněla v hlavě. Ten člověk docela často říkal věci, které mi nedaly pokoj.

Ten pohled, který máš celý večer...měl ho Akio před... tím.

Zvláštní, skoro až komická situace, nemyslíte? Ne, jistěže si to nemyslíte. Nikdo by si to raději neměli myslet.

Postavil jsem se na nohy a zadíval se pod sebe. Za posledních dvacet minut tudy neprojelo ani jedno auto.

Vytáhl jsem z kapsy malý, zmačkaný papírek a uhladil ho, abych si přečetl ta dvě slova.

Omlouvám se.

Mé rozloučení dnes bylo trefnější, než obvykle.

Sevřel jsem ho v dlani, čímž jsem ho znovu zmačkal, ale už mi to bylo jedno.

Začal jsem po zídce chodit sem a tam a odpočítával jsem vteřiny.

Dvacet osm, dvacet sedm, dvacet šest...

V různých uměleckých ztvárněních se vám snaží namluvit, jak se v tuto chvíli stane něco, co tu myšlenku změní a nahradí nějakou šťastnou.

Milenci se dávají dohromady, rodiny se usmiřují a ztracení se znovu nalézají. Tak to není.

Deset, devět, osm...

Zavřel jsem oči a otočil se čelem ke scenérii, kterou jsem ale raději nechtěl vidět.

Na mysl mi okamžitě přišel Tiarův obličej, když si to všechno uvědomil. Stáhl jsem obočí a po tváři mi stekla slza.

Tři, dva, jedna...

Udělal jsem ten jeden krok a pevná půda pod mýma nohama zmizela. Vítr mi svištěl kolem uší a byl tak hlasitý, že bych neslyšel ani kdyby na mě někdo křičel.

Oči jsem neotevřel.

Ehm...no... tak trochu nevím, co říct?