𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝙸𝚇.

Mozek mi nefungoval tak, jak by měl. Jak jinak totiž vysvětlit tuto situaci?

Tiara sjel rukama na můj krk a mě na vteřinku napadlo: "Aha, tak proto. Chce mě uškrtit." Tak to ale nebylo. Jen je tam nechal položené, lehce jako peříčko.

Po vzpamatování se z prvotního šoku - dnes už minimálně třetího - jsem opatrně zvedl ruce a prohrábl mu vlasy svými prsty. Neodstrčil mě, ani ode mě zděšeně neuskočil.

Nevěděl jsem, co mám dělat. Celá tato situace byla jako vystřižená z mého snu. Také proto mi přišla natolik nereálná.

Jeho rty vytvářely jemný tlak na ty mé a já měl dojem, že se i z toho jednoduchého doteku zblázním.

Bylo to o tolik jiné, než tehdy v knihovně. Vedle nás nestáli Atsuhi s Yasuem a nesledovali každý náš pohyb, ani to nebyl Tiarův trest za prohru. Tentokrát to bylo... normální. Správné. A naprosto dokonalé.

Jeho jazyk přejel po mém spodním rtu a já automaticky otevřel pusu. Nijak jsem se nad tím nezamýšlel. Cítil jsem, jak se Tiara do polibku usmál a přejel mi rukama z krku na záda, aby mě podepřel. Mé berle už totiž dávno ležely zapomenuté kdesi na zemi a já pomalu ztrácel rovnováhu.

Aniž by přerušil hluboký polibek, přesunul se se mnou ke zdi, o kterou mě opřel, abychom tak získali ještě větší stabilitu.

Motala se mi hlava a nad námi zpíval andělský chór. Vládu nad mým tělem převzal automat a objal Tiaru rukama pevně kolem krku.

Mohli jsme tam takhle stát a líbat se stejně tak dobře vteřiny, jako hodiny. Na tom nezáleželo. Dokud se ovšem neozvalo cvaknutí a překvapené vypísknutí.

Odtrhl jsem se od rtů alfy přede mnou a stejně jako on jsem rychle otočil hlavu na stranu. V otevřených domovních dveřích hned vedle nás stála Anieta s vykulenýma očima a otevřenými ústy přikrytými oběma rukama. Vypadala asi stejně zmateně, jako jsem se já cítil.

„J-já o-om-omluvám se. Nechtěla jsem rušit,“ zamumlala a chystala se k odchodu, který spíš vypadal jako útěk.

Svým vyrušením ale mě i Tiaru vytrhla z našeho oparu touhy a šílenství. Černovlasý alfa ode mě rychle odstoupil a sehnul se, aby mi podal zahozené berle. Beze slova jsem si je převzal a přikývl na znamení díků.

„Stejně už musím jet,“ zamumlal a usmál se na mou hospodyni. „Rád jsem vás zase viděl Anieto,“ pozdravil a ona to zmateně zopakovala.

„Já vás také Tiaro,“ zamumlala a pořád se nenápadně dívala mým směrem. Narovnal jsem si košili, kterou Tiarovy předchozí činy poněkud pomačkaly a opřel jsem se o berle.

„Dobře dojeď,“ zamumlal jsem a jeho pohled znovu přeskočil na mě. Očima těkal po celém mém obličeji, čímž mi způsoboval krátké výpadky mozku, srdce a dalších životně důležitých orgánů.

„Jo,“ vydechl a několikrát zakýval hlavou.

Než jsem se zmohl na něco jiného, než bylo zmatené stání a zírání s vytřeštěnýma očima, už seběhl schody a nastoupil do auta.

Anieta se postavila vedle mě a společně jsme pozorovali, jak jeho tmavě modré auto vyjíždí z hlavní brány. Nějakou dobu jsme vedle sebe jen stáli v zařazeném tichu, než ho konečně prolomila.

„No... myslím, že máš co vysvětlovat.“

_______________________

Když jsem se to pokusil Anietě vysvětlit, zjistil jsem, že nemám jak. Tak zaprvé, vůbec jsem si nebyl jistý, co se stalo. A za druhé...některé věci jsem si prostě chtěl nechat pro sebe.

Převyprávěl jsem jí vše od chvíle, co jsem opustil auto, ale náš předchozí rozhovor ne. Chtěl jsem, aby zůstal jen mezi námi dvěma. Mezi mnou a Tiarou.

Když jsem o mnoho hodin později ležel v posteli a zíral do stropu - protože spánek pro mě byla ještě nedosažitelnější věc, než obvykle - stále jsem nevěděl, jak se k nastalé situaci postavit.

Pořád jsem nechápal, jak to všechno myslel. Řekl, že mi... odpustil? To je ale hloupost. To, co jsem udělal není něco, co by se dalo odpustit. Všichni si to myslí. I mí rodiče. Tak proč to říkal? Chtěl mě zmást? Uvést mě do rozpaků? Nebo mi dát falešnou naději a pak se mi vysmát, že jsem na to skočil?

Takhle to ale být nemohlo. Věděl jsem, že ne, protože kdyby ano, nepolíbil by mě...

Nevěděl jsem, jak moc ta chvíle změnila můj a Tiarův vztah. Vlastně jsem ani nevěděl, na jakou stranu ho posunula. Frustrovaně jsem zaúpěl a opatrně se zvednul. Posadil jsem se na kraj postele a svěsil přes něj nohy. Dlaněmi jsem si promnul obličej a nechal zavřené oči.

Ten okamžik se mi v hlavě přehrával stále znovu a znovu a znovu. Stále dokola, jako nekonečný, začarovaný kolovrátek.

Popadl jsem do ruky telefon a nějakou dobu se snažil zabavit hledáním nejnovějších zpráv na internetu.

Když to selhalo, přešel jsem na profily celebrit na sociálních sítí.

Stále to nepomáhalo.

Nakonec jsem skončil u projíždění kontaktů. Sám sobě jsem bláhově namlouval, že nehledám to jedno jméno a úmyslně jsem si každý svůj kontakt třikrát přečetl, abych ten okamžik oddálil.

Bylo smutné i vtipné zároveň, jak moc jsem se snažil bojovat sám proti sobě.

Zastavil jsem se u Kibova jména a chvíli přemýšlel jestli bych mu neměl zavolat a všechno mu povědět. Už dříve fungoval trochu jako můj terapeut, tak proč by mi nemohl zabránit v další hlouposti?

Přesto jsem ale zelené tlačítko svítící u jeho jména nestiskl a pokračoval jsem ve sjíždění seznamu. Dostal jsem se až k jeho jménu a nějakou dobu váhal. Jak moc špatný nápad to byl? Jak moc se tím mohlo všechno zhoršit, nebo nadobro pokazit?

Odpověď byla jednoduchá, ale raději jsem si ji ani nemyslel. Nechtěl jsem to přivolávat. S hlubokým výdechem jsem spustil i palec a stiskl zelené zlatíčko s ikonou telefonu.

Pomalu jsem si zvedl přístroj k uchu a čekal. Čekal jsem tři zazvonění, čtyři, pět...než se tón konečně přerušil. Neozval se ale hlas, který se ozvat měl.

„Haló?“ zeptal se a já strnul. Byl to... rozhodně ženský hlas. Nepromluvil jsem. Jen jsem dal čekal. „Tiara vás má uloženého jako Kyoshiho, jste Kyoshi?“ zeptala se žena, ale já stále nebyl schopný promluvit.

„Každopádně, Tiara je ve sprše. Mám mu něco vyřídit?“ zeptala se mile. Polkl jsem a pevně zavřel oči. Nadechl jsem se a konečně jsem promluvil.

„Ne, omlouvám se. Překlikl jsem se, chtěl jsem zavolat svému známému. Mám je s Tiarou v kontaktech hned vedle sebe,“ zamumlal jsem a ozval se zvonivý smích.

„To je v pořádku. Mně se to stává v jednom kuse,“ uklidňovala mě a já přikývl i když mě nemohla vidět.

„Promiňte, že jsem obtěžoval. Ani nemusíte Tiarovi říkat, že jsem volal,“ zamumlal jsem.

„Dobře. Pěkný večer,“ popřála žena a já rozloučení tiše zopakoval. Ozval se tón ukončení hovoru a já telefon upustil na postel. Zíral jsem na tmavě modrý koberec pod mýma nohama, ale nevnímal jsem ho. Vlastně jsem nevnímal nic.

Je mi líto, že to tak trvalo, ale fakt jsem se děsně snažila to stihnout dřív. Bohužel, má únava byla neúprosná.