𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚅.

Dva měsíce kupodivu utekly jako voda a já byl spolu se svými novými berlemi propuštěn z nemocnice. Přijeli pro mě Atsuhi s Yasuem a celou cestu se usmívali a říkali, jak je dobře, že už jsem v pořádku.

Na každou jejich otázku jsem odpověděl pouhým zabručením a dál jsem sledoval šedou krajinu za okny. Byl listopad. Stromy byly bez listí a pahýly jejich větví se tyčily k nebi. Nebyly živé, jako na jaře a v létě ale ještě ani nespaly pod sněhovými peřinami jako v zimě. Připomínaly mi mě  samého. Žádné léto, žádné květy ani slaké ovoce.... Prostě jen mrtvé dřevo.

Atsuhi zastavil před mým domem a přešel k zadním dveřím, aby mi pomohl vystoupit z auta. Zatnul jsem zuby, ale věděl jsem, že mé nohy nejsou v dostatečně pohybuschopném stavu a tak jsem ho s největším sebezapřením nechal mi pomoct. Jakmile jsem ale mohl, opřel jsem se o černé berle a on s pochopením odstoupil. Hlavní dveře se otevřely a vystoupila z nich Anieta.

Za ty tři a půl měsíce, co jsem jí neviděl zestárla minimálně o deset let. Vrásky v její tváři byly hlubší a vlasy šedivější. Vyběhla mi naproti a pevně mě objala. Sice jsem zavrávoral, ale nakonec jsem to ustál.

Anieta mi začala vzlykat do ramene a já si opřel tvář o její vlasy. Voněla po pracím prášku a chlebu, jako vždycky. Tato jednoduchá, neměnná skutešnost, mi po dlouhých týdnech na tváři vykouzlila úsměv. Když se odtáhla, v jejím zraku jsem spatřil strašnou zlobu.

"Už nikdy," zasyčela a píchla do mě prstem. "Už nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nedělej takovou strašnou pitomost!" vykřikla a já pokýval hlavou.

"Promiň," zamumlal jsem a všiml si, jak Atsuhi v rohu mého zorného pole ztuhl. Nebyl zvyklý, že jsem se omlouval. A už vůbec ne tak pokorným tónem. Anieta zavrtěla hlavou a setřela si slzy, které jí tekly po tvářích.

"Tak pojďte dovnitř," zamumlala nakonec a malinko se pousmála. "Upekla jsem ti meruňkovou buchtu," prozradila mi a já bez úsměvu přikývl. Zamračila se a já vší silou zvedl jeden koutek. Přimhouřila oči, ale dál mé chladné přijetí faktu, že upekla můj nejoblíbenější zákusek nekomentovala.

Otočila se k mému bratrovi a Yasuovi a natáhla ruku před sebe.

"Dobrý den pane Atsuhi. Neviděli jsme se dlouho," zamumlala a Atsuhi její ruku okamžitě stiskl.

"Vskutku. Budou to tak dva roky," přisvědčil a Anieta pokývala hlavou. "Tohle je Yasuo. Můj snoubenec. Yasuo, tohle je Anieta. Kyoshiho hospodyně," vysvětlil a Yasuo se široce usmál.

"Rád vás poznávám," řekl a také stiskl Anietinu vrásčitou ruku.

"Já tebe taky drahoušku. Yoshi o tobě mluvil docela pěkně," usmála se a Yasuo se na mě zadíval se zvednutým obočím.

"Vážně? Tak to bych nečekal," zamumlal a Anieta pokývala hlavou. Pak se otočila na podpatku a zmizela uvnitř domu. S bratrovou pomocí jsem zdolal schody vedoucí do mého domu a zamířil rovnou do kuchyně. Anieta už stála u ostrůvku uprosřed a krájela na celé kolo vonící meruňkový dezert. Z té vůně se mi zvedal žaludek. A to jsem si myslel, že to dokáže jen nemocniční strava.

Posadil jsem se na jednu z barových židlí a berle opřel o stůl vedle sebe. Štvalo mě, jak jsem bez nich byl témeř neschopný pohybu. Atsuhi s Yasuem se usadili vedle mě a z jejich tváří stále nemizely ty nervy drásající úsměvy.

Anieta přede mě postavila talířek s buchtou a do ruky mi vtiskla vidličku. Se špatně skrývanou nechutí jsem si kousíček odkrojil a zvedl ho k ústům. Polkl jsem a přinutil se trochu pousmát. Anieta mi úsměv vrátila a rychle nandala dvě další porce pro Yasua a Atsuhiho. Pak se sama posadila na jednu z židlí a nastalo ticho. Nevím, jestli bych to popsal jako trapné ticho, ale něco mi na něm nesedělo. Všichni mě totiž upřeně pozorovali. Bylo to, jako by člověk přijel z nějakého výletu a všichni očekávali, že začne mluvit o svých zážitcích. Jenže já přijel z nemocnice a o svých halucinacích jsem jim opravdu vyprávět nehodlal.

Znovu jsem pomalu ukrojil kousek buchty a dal si ho do pusy. Jak je možné, že jídlo, za které bych v minulosti vraždil nyní chutnalo jako popel? Nadechl jsem se, že se Atsuhiho zeptám na náš projekt, ale pak mi došlo, že tu sedí i Yasuo a pusu jsem zase zavřel.

Zadíval jsem se na Atsuhiho a telepaticky se ho snažil zeptat, jestli už to své omeze pověděl. Pravděpodobně se mi to podařilo, protože se na svého snoubence zadíval a pak si sám pro sebe kývl, jako by si dodával odvahy. Nadechl se a začal.

"Yasuo?" ozval se a omega k němu stočil svůj nevinný pohled.

"Ano?" zeptal se a neubránil se úsměvu. Bylo strašně hezké, těžké i zničující zároveň sledovat, jak se na sebe ti dva dívají. Jakou lásku přitom mají v očích. Atsuhi se taky pousmál a sevřel jednu Yasuovu ruku ve své.

"Mám pro tebe...není to tak docela dárek, ale nevím, jak jinak to nazvat," zamumlal a jeho snoubenec naklonil hlavu na stranu. Ale nepromluvil. Čekal, co z Atsuhiho vyleze. Ten se nadechl a střelil po mně pohledem, jako by potřeboval ujištění, že je to dobrý nápad. Jen jsem pokrčil rameny.

"Víš...pamatuješ si, jak jsme před asi pěti měsíci řešili, jak je postavení omegy v našem světě nespravedlivé?" zeptal se a Yasuo přikývl. Atsuhi si nervózně poposedl a znovu se usmál. Působil jako školák, kterého učitel zkouší před celou třídou. "Tehdy jsme říkali, že bychom mohli něco změnit. Pak se možná zdálo, jako bych na to zapomněl, ale..." polkl a zhluboka se nadechl. "Nezapomněl. Opravdu jsem s tím něco chtěl udělat. A tvůj otec, Tiara a Kyoshi mi s tím pomáhali," vysvětloval a Yasuův pohled se zdál zmatenější s každým dalším slovem.

"Atsuhi...asi tak docela nechápu, co přesně myslíš?" zamumlal nejistě a zmateně.

"Podařilo se nám přesvědčit několik vlivných lidí a...od příštího roku - od září přesně - se pro omegy otevře místní univerzita. Všechny obory, všechny přednášky. Budete plnohodnotnými studenty," vychrlil Atsuhi rychle a Yasuo otevřel pusu dokořán.

Došla mu všechna slova. Několik minut jen v šoku seděl na židli v mé kuchyni a ohromeně zíral na mého bratra a svého snoubence. Že přišel k sobě jsme poznali až podle toho, že začal zrychleně dýchat.

"A-A-Atsuhi, c-co?" koktal a Atsuhi se na něj malinko usmál.

"Můžeš jít studovat. Historii, paleontologii, archivářství...cokoli jen budeš chtít," zamumlal můj bratr a Yasuo se znovu přerývaně nadechl.

"Já tě tolik miluju," zamumlal nakonec, než prudce vstal a vrhnul se mému bratrovi kolem krku. Ten ho chytil a položil mu ruce z obou stran na tváře. Opřeli si o sebe čela a jen se jeden na druhého šťastně usmívali, jako dva zamilovaní pitomci.

A to vlastně i byli. Milovali se bezpodmínečně a nekonečně. Můj bratr si to zasloužil a Yasuo zrovna tak. Po tom všem, čím si oba dva prošli si zasloužili být spolu a milovat se do konce života. Zasloužili si, aby jim to okolí přálo.

A já se snažil. Opravdu jsem se strašně snažil jim ten čistý cit přát. Ale nakonec jsem při pohledu na jejich lásku cítil jen jedno. Přesahovalo to všechno ostatní. Přejícnost, štěstí a dokonce i závist.

Jejich láska mě bolela.

ಥ‿ಥ