𝙹𝚊𝚔𝚘 𝚕𝚟𝚒 𝚊 𝚕𝚎𝚟𝚑𝚊𝚛𝚝𝚒 [𝚢𝚊𝚘𝚒]

𝚇𝚇𝚅𝙸𝙸.

"Ne, jdeš včas. Jen jsme se trochu zapovídali a zapoměli, že máš přijít," ozval se o okamžik později Yasuo a Tiara k němu přeskočil pohledem.

"Už jsme na odchodu," přispěchala rychle s další omluvou máma a významě se na mě podívala, abych přidal. Což pro mě nebylo úplně nejjednodušší. Přesto jsem se snažil a ze dveří domu se vypakoval, jak nejrychleji jsem dokázal. Když jsem procházel kolem Tiary, zavadil jsem o něj pohledem a všimnul si, že si mě upřeně prohlíží.

"Jak dlouho budeš mít ještě ty berle?" zeptal se a mně až po několika vteřinách došlo, že mluví na mě. Překvapeně jsem se na něj podíval a naklonil jsem hlavu na stranu.

"Berle ještě tak měsíc. Ale na levé noze mi to srůstá trochu křivě, takže se asi budu muset opírat o hůl do konce života," vysvětlil jsem rychle a všiml si, jak mu na čelisti cuknul sval. Přikývnul a nadechl se, že něco poví. Pak ale pusu zase zavřel a znovu jsme na sebe zůstali upřeně zírat.

"Kyoshi už musíme jet," ozval se táta a já se na něj otočil. Opíral se o otevřené dveře auta a vrhal na mě varovný pohled. Mluvil ke mně jako k malému dítěti. A to se mi vůbec nelíbilo. Co jsem ale měl dělat? Přikývl jsem a ještě jednou se postranním pohledem podíval na Tiaru, který si mě stále upřeně prohlížel.

"Dobře dojeďte," zamumlal ještě Yasuo, kterému bylo z této situace viditelně nevolno. Přikývl jsem a pomalu se dobelhal k autu. Ta čtyřiceti minutová jízda bude fakt pohádka.

"Kyoshi..." ozval se Tiara když jsem nastupoval a tak jsem se zarazil urpostřed pohybu. "Potřeboval bych s tebou něco probrat. Nemůžeš tu ještě chvíli zůstat?" zeptal se a všichni kolem oněměli.

Moc dobře jsem cítil pohled mámy a uvědomoval jsem si, že je jen krůček od toho, aby vykřikla zápornou odpověď. Na tom mi ale nijak zvlášť nezáleželo.

"Máma s tátou už musí jet. Když mě pak hodíš domů, klidně tu ještě chvíli zůstanu," odpověděl jsem a on okamžitě přikývl.

"Pak tě odvezu," souhlasil tiše. Tentokrát jsem přikývl já, znovu jsem si vzal berle a odstoupil od auta.

"Dávejte pozor. V tuhle hodinu se hodně lidí vrací z práce," upozornil jsem své rodiče a zdatně přitom ignoroval jejich varovné pohledy.

__________________________

Rodiče odjeli o několik minut později a já se vrátil zpět do domu, ze kterého jsem předtím vyšel.

"Počkám v malé knihovně. Až pojedeš, tak se tam pro mě stav," zamumlal jsem Tiarovým směrem a on přikývl, než zmizel s mým bratrem a jeho snoubencem v prvním patře. Během pěti minut jsem se dostal do Atsuhiho malé knihovny v přízemí a posadil jsem se na jedno z čalouněných křesel.

Byl jsem jako na trní. Žaludek se mi svíral v nepříjemných křečích a měl jsem neustálou potřebu poklepávat rukou o zelenou opěrku. Bylo to otravné, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Nakonec jsem vytáhl telefon a impulzivně se rozhodl napsat Kibovi.

Já: Máš teď chvíli čas?

Odpověď mi přišla do několika sekund.

Kiba: Možná. Podle toho, co potřebuješ...

Já: Mám problém. Potřebuju pomoc.

Kiba: Pomoc? Ode mě? Čím jsem si to zasloužil?

Já: Ani nevím. Ale každopádně, je to fak nutný. Tak máš ten čas, nebo ne?

Kiba: Mám. Tak povídej.