Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

4

,,Don't pretend it's such a mystery
Think about the place where you first met me"
-Getaway Car, Taylor Swift

[- - - - - - - - - -]

Před posledním dnem školy i praxí se vrátili Julien s Francis, kteří byli natolik odpočatí a milí, že mi přikázali, abych si za to všechno, co jsem pro ně udělala, odpočala. Pobyt na bulharském slunci jim natolik prospěl, že i přes mé odmlouvání, se nenechali přesvědčit. Oba dva byli opálení na tvářích, to dělalo ještě větší kontrast k jejich šedým vlasům.

,,Jste si jistí, že tady nepotřebujete pomoct? Včera jsem dokončila objednávku velkého zboží, které by mělo přijít zítra. Pomůžu vám aspoň s tím," nabídla jsem se. Věděla jsem však, že jen ani druhý názor nezmění.

,,Rio, zlatíčko," oslovil mě opatrně Julian. ,,Udělala jsi toho pro nás tolik. Několik týdnů jsi to tady pro nás hlídala a pečovala o náš krámek. Jsme ti hodně vděční, ale společně to už zvládneme sami." Julian se s láskyplným pohledem podíval na o hlavu menší Francis, kterou nato chytl za ruku, na které měla snubní prsten. V hrudi se mi to podivně zamíchalo, když jsem se na ně tak dívala. Byli spolu tak dlouho.

Francis s Julianem se znali již od útlého dětství. Sice to nebyla láska na první ani na druhý pohled, ale postupem času si k sobě našli cestu. Jak jsem vypozorovala, byli spolu od svých devatenácti, kdy si i řekli své ano. Od té doby byli nerozlučitelná dvojka, která se doplňovala navzájem. Jednou jsem Francis řekla, že jsou spřízněné duše, načež se zarděla a kývala v nesouhlasu. Já si, ale trvala na svém. Byli spolu přes čtyřicet pět let a to nebyl jediný z důkazů, které jsem měla. To, jak se na ni Julian díval, to by chtěla zažít každá žena. Ale i to, jak se Francis dívala na něj, to vypovídalo o všem. O lásce, která u nich i po letech planula.

,,Ale já Vám oběma ráda pomůžu. Budu mít spoustu času. Od zítra mám od školy pokoj." Slova se ze mě hrnula rychle, ale jejich přívětivý pohled se nezměnil.

,,Kdybychom potřebovali pomoct, zavoláme ti. A teď už běž, běž si užít slunce. Zasloužíš si zábavu, ne abys trčela zavřená tady." Francis byla tou nejlaskavější ženou, kterou jsem měla čest poznat. Vlastně oba dva byli lidé, kteří měli srdce na dlani.

,,Ale-"

,,Už můžeš jít, zvládneme to tady," ujal se slova opět Julian. Tím mé snažení utnul, jen se na mě soucitně usmál.

,,Dobře, děkuji moc za všechno." I já se na ně usmála. ,,Mějte se pěkně," popřála jsem a odešla jsem z malého krámku. Julian s Francis mi popřáli pěkný zbytek dne, než jsem překročila prach obchůdku.

Prudce jsem se nadechla a vydechla do plic. Ihned jsem ucítila sůl a uslyšela moře v dáli. Obálku s výplatou jsem měla v ruce a kabelku v druhé. Částku, kterou mi dali, byla šílená. Snažila jsem se jim to vymluvit ještě předtím, než mi oznámili, že mám od své brigády volno. Ale i v tom případě byli neodbytní a svéhlaví, a tak opět vyhráli.

Bylo teprve čtvrt na čtyři, a tak jsem měla tolik času, kolik jsem chtěla. A proto jsem se rozhodla zajít tam, kde jsem již dlouho nebyla.

Dalo by se říci, že na své místo. Místo, které znala jen hrstka lidí, která tam stejně nechodila. Bylo to místo, které prozatím neobjevili ani turisté, takže se tam nenacházely žádné odpadky. Lokalita se nacházela několik stovek metrů za hranicemi Fejruzu, kudy z kamenité pláže vedla cestička travou, keři a stromy. Byla sice jen těžce viditelná, i tak jsem si ji pamatovala. Znala jsem ji jako své boty, jelikož jsme tam chodili s partou kamarádu denně. Bylo to naše takové útočiště, kde jsme trávili odpoledne po škole.