Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

9

,,so there's boy..."

[- - - - - - - - - -]

Doopravdy jsem dělala vše možné proto, abych se tomu tématu všemožně vyhýbala. Ale Charles mi to nejspíš nechtěl udělat jednoduché. Ještě v autobuse mi zavrněl mobil a já mohla opět vidět jeho jméno na obrazovce mého mobilu. Zaskřípala jsem zuby, jelikož se mě opět zeptal na tu večeři. Prý se mě na to chtěl zeptat, ale úplně na to zapomněl. Místo toho, abych mu hned odpověděla, rázné NE, nebo NE DĚKUJI, jsem ho raději ignorovala. A dělala, že vůbec neexistuje. Jo, to bylo to nejlepší, co jsem mohla dělat, usoudila jsem a vypnula mobil, než jsem si to stačila rozmyslet. Dívala jsem se raději z okna, než abych si jeho návrh přečetla. Pořád jsem byla překvapena z toho, jak se v jednu chvíli umí chovat jako normální člověk a v tu druhou jako otravný pitomec, který neumí respektovat mé odmítnutí.

Ale abych k němu nebyla příliš negativní, mi po pár hodinách napsal, jestli jsem se nějak dostala k hotelu. K tomu opět přidal pozvánku na večeři s ním. Tu jsem opět ignorovala.

Jakmile jsem byla doma o půl osmé večer, nezmohla jsem se na nic jiného, než na ležení na spánek a ležení na gauči v tom nejpohodlnějším oblečení, co jsem měla. A tím byly kraťasy a dlouhé a hlavně volné tričko s potiskem Stitche. Na pár hodin jsem si vydechla a byla ráda, že jsem konečně doma.

Měla jsem ráda společnost lidí, ale v ten víkend toho bylo hodně. A já se cítila unaveněji, než kdykoliv předtím. Moje sociální baterka byla vyprahlá a mé tužby se zastavily jen u dobrého jídla a spánku, taky po Gabrielovi, kterému jsem o svých zážitcích chtěla povědět a být jen a jen s ním. Tedy ne o všem, ale o většině ano. A naopak, chtěla jsem taky slyšet, co se dělo v Saint-Tropez. Ale neměla jsem se jeho přítomnosti dočkat ještě několik dní. Nad tou myšlenkou jsem si povzdechla a začala se cítit velice mizerně.

Pořád dokola jsem se vracela k hnědovlasému jezdci a neuměla vůbec uvěřit, že mě tolik štval a zároveň ve mně vzbuzoval příjemné pocity. Ale ještě více jsem byla naštvaná na samu sebe a na své nezodpovědné chování. Vždyť jsem byla jako puberťačka. Hloupá a naivní.

Můj otec mě při první příležitosti, kdy přijel domů z práce, pevně objal a horlivě se ptal na různé otázky, co všechno jsem dělala a zažila. Jeho oči byly tak nadšené a úsměv, který mu hrál na rtech tak pravdivý, až mi bylo líto, že tam nebyl se mnou.

,,Trápí tě něco, zlato?" zeptal se starostlivě po půl hodině, co jsem mu vyprávěla své zážitky a poznatky z víkendu. Nejvíce byl, ale nadšený z výhry Lewise Hamiltona a z nezdaru Vettela.

Můj otec mě znal jako své boty a i když jsem se sebevíc snažila skrývat své city, pokaždé mě prokoukl a vytušil, že se něco děje.

,,Něco s Gabrielem?" Jeho hlas byl najednou tvrdší a já na něm viděla, že kdyby mi Gabriel jakkoliv ublížil, bránil by mě až do morku kostí. Pořád dokola mi můj otec říkal, abych Gabriela pozvala na večeři, jelikož ho dlouho neviděl a chtěl by ho blíže poznat. S tím jsem, ale pokaždé nesouhlasila a říkala mu, že je náš vztah na samém začátku a že možná k nám přijde někdy jindy. Jenomže otec byl neústupný a trval si na svém. Když už má jeho jediná dcera přítele, chce ho poznat.

,,Ne, ne, tati." Zakývala jsem hlavou a snažila se vše zakrýt upřímným úsměvem. ,,Jen toho na mě bylo moc." Po očku na mě pohlédl svýma modrýma očima. Nevěřil mi.

,,Rio..."

Přemýšlela jsem nad tím, jakou lež bych mu mohla říct. Neměla jsem v úmyslu mu lhát, přece to na mě pokaždé poznal, nebo spíš, pokaždé se nějak dozvěděl pravdu. A proto jsem nakonec řekla to, co mě částečně trápilo: ,,Tak jo, když se jel závod a Vettel se vyboural, vzalo mě to. Nebyla to obrovská nehoda, ale nebyl to příjemný pohled..." Částečně jsem mu říkala pravdu. Trápilo mě to, ale ne tolik jako to, co jsem udělala doopravdy. ,,A taky mi chybí Gabriel," doplnila jsem.