Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

14

,,When you walked out the door
and leave me torn"
-Bored, Billie Eilish

[- - - - - - - - - -]

Se znavenýma očima jsem se převalila, abych nahmatala telefon na nočním stolku. Číhalo tam na mě nemilé překvapení.

Pochopila jsem najednou, co Pierre udělal z vyfocenou fotkou. Zveřejnil ji na sociální sítě.

,,Do prdele, já ho zabiju," zaklela jsem. Těch několik upozornění mi rozrroudilo krev v žilách. Hleděla jsem na ně vyjevěně. Co to vůbec bylo za lidi? Proč mi vůbec psali?

Pierrova fotka, bliklo mi hlavou.

Pomalu, ale jistě jsem si je začala pročítat, zatímco jsem snídala u hrnku čaje a pečiva. Možná to, ale byla chyba, jelikož se většina z těch komentářů jevila jako nenávistné a pouštěli se do mě, jako bych byla nejhorší zločinec všech dob. Kde se jen v lidech brala ta nenávist?

Bylo to o mnoho horší než jsem čekala. Vidět to, jak se mi v pár příspěvcích, které jsem měla na Instagramu, ukazují stovky komentářů od různých lidí, které ani neznám. Přečetla jsem si jen pár a hned toho litovala. To, jak mě nazývaly bylo podlé a pekelně nemístné. Nikdy mě neviděly a přiřazovaly mě k těm nejhorším věcem, které mohly najít.

Kde se ta nenávist v lidech bere?

Ruce se mi třásli od toho, jak jsem si některé zprávy přečetla a viděla jak podlí jsou lidé. Jak jsou rádi za to, že můžou nadávat někomu, koho nikdy nepoznali. Pomalu se mi z toho dělalo špatně od žaludku. Říkala jsem si, že mám přestat, že mi za to nestojí, ale bylo návykové to číst. Vidět to, jak se postupem času kupí a přibývají.

Zažívá to samé Scarlet? Pierre ji tam označil stejně jako mě. Chtěla jsem jí napsat, ale neočekávala jsem, že by byla vzhůru dříve, než v jedenáct hodin dopoledne.

V jednu chvíli, kdy jsem narazila na jeden komentář, mi připomněl, že ten člověk, co to napsal, měl naprostou pravdu. Bylo to napsané krátce, ale výstižně.

Co vám ta holka udělala? Hleďte si svých věcí.

Neudělala jsem naprosto nic, to byl ten problém, chtěla jsem napsat, raději jsem ale dělala mrtvého brouka.

Vydechla jsem a snažila se nemyslet na to, co Pierre bezmyšlenkovitě udělal. Nebyli jsme natolik blízcí přátelé, aby měl měl právo udělat to, co udělal. Měl se při nejmenším zeptat, jestli mi to nevadí. To to bylo tak těžké?

V to dopoledne jsem si připadala jako omámená. Mé myšlenky se pořád obracely k mému telefonu a desítkám zpráv od různých lidí. A já si nechtěla víc ničit náladu, protože ta byla špatná tak či tak. Při vzpomínce na dřívější události se mi v těle rozehrála řada smíšených pocitů, které se mi nikterak nelíbily. Ale jak jsem si sama řekla večer, Charles to nebral nějak vážně a já to budu brát stejně. Jsme jen přátelé.

Ale mé tváře se usmály, když jsem si na jeho nenadálý dotek vzpomněla. A já se rovnou zastyděla, jak se do mých tváří najednou nahrnula horkost. Na ten intimní dotek jeho ruky, která se mě snažila uklidnit. To bylo více, než tisíc slov, kterými by se o to snažil.

Tvrdá realita na mě dopadla při cestě domů. A já netušila, jestli to všechno, co se přihodilo, řeknu Gabrielovi. Nebo, jak mu o tom řeknu. Scarletiny slova z nedělního gala mnou rezonovaly a já skřípala zuby, jak moc měla pravdu. Gabriel o tom vědět měl, ale já mu pro jistotu nechtěla nic říct. Byla jsem jako hodně hloupá. Na druhou stranu, neměla jsem chuť čelit opětovné hádce a jeho žárlivosti.