Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

27

Před začátkem této kapitoly dávám menší varování pro čtenáře mladší patnácti let. Sice vím, že na to nebudete dávat zřetel, ale byli jste varováni :D.

-

,,Some people fall in love
With the wrong people sometimes"
-Moral of the Story, Ashe

[- - - - - - - - - -]

Věděla jsem, že je něco špatně. Už když jsem stoupala do schodů k mému bytu, cítila jsem v kostech, že se něco stalo. V náruči jsem nesla dvě plné nákupní tašky, které byly sakra těžké. Gabriel se mnou měl jet na nákup, ale byla středa, zbývalo pouze několik dnů do zahájení velké ceny Španělska a mojí pracovní cesty tam. V ten den neměl Gabriel školu a Nicholas mi dovolil, abych svoji práci vypracovala doma. Neměla jsem mít s nikým žádný rozhovor a měla si nastudovat materiál, udělat research o těch nejvýznamnějších festivalech v okolí a napsat o nich krátký článek. V takové dny to byl Gabriel, kdo si vyspával dlouho a já musela poletovat po bytě, abych uklidila vše, aby šlo poznat, že tam žijí lidé, ne zvířata. Gabriel, i když byl doma, většinou neuklízel a když už, jen vzal jednu věc a přemístil ji na opačnou část bytu. Jen, aby to více ladilo jeho oku.

Snažila jsem se ho ráno vzbudit, ale jen zamručel a řekl ať jedu sama, když tam tak horlivě potřebuju jet nakoupit. Chtěla jsem mu na to ještě něco říct, ale otočil se na druhý bok a hned nato usnul.

Zafuněla jsem, když jsem si přendala obě papírové tašky do jedné ruky a snažila se nahmatat klíčky od bytu, které jsem měla v zadní kapse kalhot. Pár vteřin mi to trvalo, ale nakonec jsem se do bytu dostala. I přes dveře jsem slyšela, jak s někým Gabriel telefonuje, jeho rozhořčený hlas a to, jak chodí bez ponožek na parketách v obývacím pokoji.

,,Jsem doma!" zavolala jsem na něj a nohou kopla do dveří, aby se zavřely. Kopla jsem do nich příliš, a proto se zabouchly až moc nahlas. Mírně jsem se přikrčila, když mě ten zvuk překvapil. Hned jsem si to namířila do kuchyně, abych vybalila nákup.

,,Rio? Jsi tam?" zeptal se Gabriel s tichým hlasem. Položila jsem obě tašky na malou kuchyňskou linku a otočila se k němu. Když jsem zahlédla, že má uslzené oči, zhrozila jsem se.

,,Co se stalo?" zeptala jsem se a přispěchala k němu. Vypadal duchem nepřítomný, díval se na mě, ale připadalo mi jako kdyby mě neviděl. Dala jsem mu ruce na tvář a nechala ho, aby mi pohlédl do oči. Měla jsem o něj starost.,,Gabrieli, co se stalo?"

,,Mamka-, ona-." Vykulila jsem oči, srdce se mi podivně sevřelo. ,,Oni odvezli ji do nemocnice..." Mé tělo zaplavila jistá úleva, ale přesto jsem u něj byla a čekala, co dál. On, ale neodpovídal a mlčel.

,,A je v pořádku?" zeptala jsem se opatrně.

,,Jen se trochu zhoršila, ale... asi se to zase vrátilo zpátky. Nevím, co budu dělat. Potřebuje mě, Rio a já tebe. Nevím, co tady bez tebe budu dělat." Jakmile si mě přitáhl k sobě a pevně objal, strnula jsem. Nezamlouvalo se mi to, co naznačoval.

,,Bude to jen na pár dnů." Těšila jsem se na to. Se Scarlet jsme plánovaly výlet, abychom si prošly krásy katalánské Barcelony. Měl to být takový klidný víkend, André se ke mně měl opět připojit, proto jsem měla o trochu víc volného času, než v Bahrajnu. Za ty dva měsíce jsem byla doma v jednom zápřahu, Gabriel si opět ničeho nevšímal a vůbec mi to neulehčoval. Jediné, co ho celkově zajímalo byla informace, kdy dojedu z práce domů, nebo jestli s ním a s partou nechci jít ven.

,,Nevím, jestli to zvládnu, Rio. Sama víš, že je náročné se o ni starat." Věděla jsem to, několikrát jsem s ním strávila pár dnu u Isy, když na tom byla nejhůř. Ale většinou jsem tam byla jen jako taková podpora, Gabriel věděl, co má dělat a nechtěl ode mě pomoct. Takže jsem valnou část času jen seděla na gauči a dělala na svých věcech.