Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

40

,,I'm holdin' out hope for you to say, "Don't go"
I would stay forever if you say, "Don't go"
-Say Don't Go, Tylor Swift

[- - - - - - - - - -]

Neměl tam vůbec být, čekat na mě. Měl být v Monaku, někde, kde by mě ignoroval, tak tak jak jsem si oprávněně zasloužila. Neměl přede mnou stát, ne, ve chvíli, kdy jsem si všechno potřebovala probrat a přebrat v hlavě, kde převládal zmatek a chaos. Já, má hlava, nic nebylo připraveno čelit mému rozhodnutí, hlavně ne jemu.

Hleděla jsem do jeho očí, pořád jsem neuměla uvěřit tomu faktu, že doopravdy stál přede mnou.

,,Přijel jsem, jak nejrychleji jsem mohl, Rio. Hrozně jsem se o tebe bál, když jsi mi neodpovídala na zprávy a nebyla doma," řekl, vypadalo to tak, že se mu ulevilo. Překvapilo mě, že jsem si nevšimla zpráv a hovorů, kterými mě obsypal stejně jako já včera jeho.

,,Byla jsem totiž v práci," vyšlo z mých úst mrazivým tónem. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo.

Charlese má odpověď zaskočila, nakrčil obočí a o krok ke mně přistoupil. Byl natolik blízko, že by bylo jednoduché mě obejmout. ,,Rio, vím, že jsem ti neodpovídal, že jsem tady pro tebe nebyl... Ale teď tady jsem, mio amore." Jeho pousmátí mi způsobilo bodnutí přímo do středu mého srdce, raději jsem kvůli toho odvrátila pohled ke vstupním dveřím. Chtělo se mi hned začít brečet, ale chtěla jsem slzy potlačit do té doby, než na sebe budu sama mít ještě víc vzteku, než doposud.

,,Na to je nejspíš příliš pozdě, Charlesi," vyřkla jsem s takovým klidem, až mě to samotnou překvapilo. Přesto jsem mu nedokázala pohlédnout do očí.

,,Na co je pozdě?" Položil ruku na moji tvář, opatrně ji otočil tak, abych mu pohlédla do nechápavých očí. Pomalu, ale jistě jsem pociťovala, že se má klidná maska začíná hroutit. ,,O čem to prosím mluvíš?"

Zakývala jsem hlavou a rukou odstrčila tu jeho z mé tváře. Bylo mi do pláče, sakra, já nechtěla nic z toho, co po mně Nicholas žádal. Nechtěla jsem se odříznout od Charlese, ne zase, ne když jsme si k sobě našli cestu.

Ale... Strach o moji budoucnost ve mně převládal. Neuměla jsem si představit jinou práci, než tu, o které jsem snila celý svůj život.

,,O tom, že jsi přijel pozdě," zašeptala jsem.

,,Nerozumím tomu, jak, že jsem přijel pozdě? Co se stalo?"

Ustoupila jsem od něj a pohlédla mu do očí a odevzdaně vyřkla: ,,Včera večer mi zavolal Stayer. Za tohle všechno může on."

Charles svraštil obočí, vztek se mu mihnul v obličeji, když si na něj vzpomněl. ,,Stayer?"

,,Odmítla jsem jeho nabídku a splnil, co mi slíbil, že mě úplně zničí," usmála jsem se na muže přede mnou s bolestivou grimasou. ,,Protože se mu to povedlo příliš dobře."

,,Jakou nabídku?" zeptal se, přestože tušil, o co šlo. Pohlédla jsem na něj pohledem, který v sobě měl tolik emocí, tolik, co říct.

Jak mu jen říct, že on nebyl tím, co jsem si vybrala?

Na sucho jsem polkla. ,,Aby mohl dokončit to, co chtěl v Bahrajnu."

Charles zaťal čelist a pohlédl někde za mě. Viditelně v sobě měl hněv, projel si dlaní ústa a zakýval hlavou. ,,Kdybych tady byl, kdybych byl s tebou, nikdy by se to nestalo. Pro boha... Moje mamka se pokaždé potřebuje přesvědčit, že jsem v pohodě, když mám nějakou nehodu, kvůli tomu jsem ti nemohl odpovědět. Hned jak mi to potom pár lidí poslalo, chtěl jsem za tebou přijet, než abych ti napsal, nebo zavolal, ale bylo tak pozdě..."