Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

36

Tahle kapitola je taková menší odměna za čekání na ni. :D

Ještě před začátkem této kapitoly dávám menší varování pro čtenáře mladší patnácti let. Sice vím, že na to nebudete brát zřetel, ale byli jste varováni :D.

-

,,I swear friends don't get this close
Pull you in exchanging souls"
-eyes don't lie, Isabela LaRosa

[- - - - - - - - - -]

Upadla jsem do stavu, kdy jsem nechtěla vstát z postele, kdy jsem začala litovat každičkého slova, které si ode mě poslechl Charles. Byla jsem k němu nespravedlivá, ale nemohla jsem za míšenici pocitů, které ve mně pořád přebývaly. Můj vztek mě ovládl více, než bych si sama přála. Kdybych něco mohla změnit, přála bych si abych si zachovala bych chladnou hlavu a vysvětlila mu, že potřebuju čas.

Ještě v ten večer mi napsal on i Scarlet, která byla strachy bez sebe, když se o tom od Charlese dozvěděla. Prý ho musela přinutit, aby jí řekl o tom, proč jsem vypadala tak bledě, když mě míjela.

Jedině svojí nejlepší kamarádce jsem byla schopná odepisovat na zprávy, ve kterých Gabrielovy vyhrožovala smrtí a krutou pomstou, kdy mu měla sto chutí odstranit jeho pohlavní orgány s tím, že je hodí do moře, aby je mohli sežrat žraloci.

Charles se mě naopak ptal na to, jak jsem to s Gabrielem vyřešila a jestli nepotřebuju s něčím pomoct. Nic jsem mu na to neodepsala.

Na hlavní závod jsem ani nejela, omluvila jsem se Andrému a Nicholasi, že mě přepadla nemoc, která mi znemožnila cokoliv dělat. Bylo to poprvé, co jsem něco podobného udělala, takže to oba vzali naprosto v pohodě. Sám André na mně prý viděl, že jsem už včera neměla zdravou barvu kůže.

Jakmile jsem večer zazvonila se slzami v očích u dveřích mého otce, tvářil se překvapeně a starostlivě. Díky bohu, že mě znal jako své boty, takže mi hned pomohl s kufrem a Daphne. Na nic se zatím nevyptával, trpělivě mi uvařil čaj a hned potom mi ho přinesl do mého pokoje.

Byla jsem už převlečená ve věcech na spaní, bez ochrany krku, takže si hned všiml ozdoby, kterou mi na mém krku zanechal Gabriel. Viděla jsem na jeho obličeji jak zbledl, když položil hrníček na noční stolek, jak se zrakem zastavil na mém krku a neuměl od něj odvrátit pohled.

Hleděla jsem na něj se slzami v očích a s bolestivou grimasou ve tváři. Když si sedl ke mně na postel a se staženým hlasem řekl: ,,Kdo ti to udělal?" Věděla jsem, že není cesty zpět.

Zvedla jsem oba koutky svých úst do nepatrného úsměvu a pohlédla mu do pomněnkových očí. ,,Myslím si, že to víš, tati."

,,Chci to od tebe slyšet dřív, než mu něco udělám."

,,Nic takového nebude." I když by si to zasloužil. ,,To by nebylo žádné řešení."

Můj otec na mě zamračeně pohlédl. ,,Byl to Gabriel, že?" Na jeho otázku jsem jenom příkývla a zkousla si vnitřek tváře, abych se rovnou nerozbrečela. ,,A vy jste se... rozešli?"

,,Ano," zašeptala jsem, poněvadž to bylo příliš čerstvá informace. Přestože Gabriel nejspíš věřil naší pauze, já to brala za rozchod. Nebylo nic, co by mě přimělo, abych se k němu vrátila zpátky.

Můj otec jen němě přikývl a vzal mě do své náruče ve chvíli, kdy jsem poprvé zavzlykala a mé slzy se spustily z mých očí.

Má nemoc přetrvávala i dalších několik dní, které jsem po většinu dne strávila v posteli s Daphne, zatímco jsem se dívala na své oblíbené seriály, které mi alespoň trochu zlepšovaly náladu. Zaplňovaly prázdná místa v mém zlomeném srdci.