Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

33

,,Secrets I have held in my heart
Are harder to hide that I thought"
-I Wanna Be Yours, Arctic Monkeys

[- - - - - - - - - -]

Po dlouhých táhnoucích se dnech, ve kterých jsem neměla ani chvíli času na to, abych ho nějak strávila s Charlesem, jak jsem měla v plánu, nastala sobota. Důležitý kvalifikační den, při kterém bylo celé Monako na nohou.

Vlastně ani jeho čas neměl zrovna místo k tomu, aby byl nějakou chvíli sám. Byl to jeho domácí závod, tlak na něj se tím nehorázně zvětšoval. Musela to pro něj být naprosto rozdílná situace, než kterou zažíval v předešlých letech. Byl teď jezdcem té nejvíce ikonické značky, která za sebou měla horu úspěchů, ale i pádů, ze kterých se neuměli probrat dobrých dvanáct let. Proberou se dnes?

Každý, kdo zaslechl slova Scuderia Ferrari, ten si představil slova jako úspěch, sláva a vítězství. V posledních letech to bylo spíš trápení, bolest a prohra. Což způsobovalo obrovský tlak, kterým byli všichni jezdci vystaveni. A Scuderia neuměla najít balanc mezi tím, aby se jim vyvedl monopost, aby jim v závodech vycházely strategické rozhodnutí, dobré pit stopy, či štěstí, které je i na takové vysoké úrovni důležité. Sebastian Vettel už nebyl tím, kým býval před nehodou v Hockenheimu, i když si lidé říkali, že to bude trvat jenom nějakou dobu, v jeho očích už nebylo tolik vášně jako předtím. Pro mnohé bylo překvapení, že s ním Charles dokázal držet krok, ba i byl lepší, než čtyřnásobný mistr světa. Pro mě, ani zbytek novinářů tolik ne.

Rozhovor s Charlesem ve čtvrtek a v pátek byla naprostá samozřejmost. Chtěli ho mít všichni. A přesto, že měl v tváři klid a někdy i úsměv, v jeho očích tak klidný nebyl. Fanoušci byli jako pominutí, všude, kde vešel se s ním chtěli vyfotit, nenechali mu ani chvíli na oddech. On měl trpělivosti na rozdávání.

Jejich domácí hrdina, jezdec s číslem šestnáct, jim dával naději. Naději na to, aby to byl právě on, kdo zabojuje o první místo na závodním gridu v nedělním závodu. Přestože při prvním ani druhém tréninku, nebyla jeho rychlost na těch nejvyšších příčkách, po skončení třetího tréninku, kdy figuroval na prvním místě, byli lidé v euforii. A já s nimi.

Byl to takový příslib. Taková naděje.

Procházela jsem vedle lidí v paddocku, kteří nemluvili o ničem jiném než o Charlesovi. Šepot jeho jména byl všude okolo mě. Jakmile jsem vstoupila všude možně, se vzrušením v hlase říkali, že je to ten největší kandidát na získání pole position. Jako by neexistoval žádný jiný jezdec, pouze domácí Charles Leclerc, kvalifikační specialista.

Vidět ho, jak jezdí jen několik milimetrů od bariér v obrovské rychlosti, nebylo jednoduché. S napětím jsem se dívala na obrazovky a doufala v to, aby se mu nepřihodilo to samé, co jeho týmovému kolegovi, který se díky poruše brzd dostal do bariér.

Nervózně jsem si skousávala ret, jak moc jsem byla před kvalifikací na jehlách. Monacká kvalifikace je jedna z nejdůležitějších v roce, a to hlavně díky neschopnosti předjíždět v úzkých uličkách malého státu, když se jede závod. A ani DRS zóny nejsou zaručením k tomu, aby se mohl uskutečnit předjížděcí manévr. Takže čím lépe se jednotlivé monoposty kvalifikovali, dávalo jim to naději na to, že jim pozice zůstane. Tedy pokud závod neovlivní safety car, červená vlajka, či déšť. To Monacký závod pokaždé oživilo.

Nejkratší trať s ročníků byla přeplněná celebritami ze všech koutů světa. Byla to obrovská událost, kterou si nechtěla žádná z nich nechat ujít. Přestože to u mnoha z nich byla pouhá šaráda k tomu, aby se pěkně vyfotily u nádherně vyleštěných monopostů. Ty proslulé večírky konající se po nedělním závodu v pozdních večerních hodinách, to je lákalo taky. Měly v sobě nádech tajemna, jelikož se na nich stane tolik událostí, tolik skandálů, ale všechny z nich zmizí pod rouškou noci a tajemství. Jako by platilo pořekadlo: Co se stane v Monaku, zůstane v Monaku.