Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

21

,,And just like that, I lost him."

[- - - - - - - - - -]

Bylo to jako bych se dívala na naprosto cizího člověka. Ve tváři měl úšklebek a v očích černou prázdnotu. Zadržela jsem dech v neskryté obavě o to, co vysloví jako první. Bála jsem se o to, co má v plánu. Olízl si rty a přiložil si můj telefon k jeho uchu, tak pomalu až jsem fougala, že to Charles položil.

Jakmile řekl: ,,Haló?" zněl jako ztělesnění nevinnosti. Jako někdo, kdo v tu chvíli ve své tváři neměl nebezpečný a vražedný výraz. Díval se mi přímo do očí, jako by mě vyzíval k mé jakékoliv reakci. Užíval si mého zamrznutí a neschopnosti cokoliv učinit.

Jediné, co jsem v tu chvíli zaslechla byla tichá odezva ze druhé strany mého telefonu. Netušila jsem, co Charles vyřkl, ale na Gabrielově obličeji to rozlil úsměv. Nikoliv ten, se kterým se smál na mě, ale ten, který mě vyděsil do morku kostí. Netušila jsem, co od něj mám čekat.

,,Ani nevíš, jak dlouho jsem s tebou chtěl mluvit a teď konečně-" Věděla jsem, že ho Charles přerušil, ale on ho vzápětí přerušil taktéž. ,,Kde je? Těší se, že bude mít konečně plnohodnotný článek s jezdcem formule jedna. S možným mistrem světa, který je do ní zamilovaný. Věříš tomu?" Říkal s to bolestivou přesvědčivostí, suše se při tom zasmál. Každé jeho slovo do mého srdce vyrývalo další a další ránu, jedna byla hlubší než tak druhá. Každou další vteřinou jsem na svého přítele hleděla s pocitem v hrudi, který se nikterak nepodobal lásce.

Mrkala jsem na něj a konečně sebou pohnula a dožadovala se toho, co mi náleželo. Gabriel se na mě jen zamračil a zakýval hlavou, jako by byl dospělý, který kárá své dítě. Poslouchal několik vteřin toho, co mu říkal Charles, úsměv mu po celou dobu nezmizel ze tváře. 

,,Že by to nikdy neudělala? Ale ano, udělala. Tahá a tahala tě pokaždé jen za nos. Nevím, co sis kdykoliv myslel, že by se mohlo stát, ale Ria je moje." Zamrazilo mě z toho, z toho jak to vyřkl ze svých úst, jak mi při tom chytil ruku, zmáčkl mi ji a s vražedným pohledem mi to zavrčel do obličeje. Jako by to nebylo jen mířeno do Charlesových uší, ale i mně.

Strach mi zaplavil útroby. Zalapala jsem po dechu, jak byl jeho stisk pevný a hrubý. Obavy z toho, co řekl Charlesovi se ještě více zvětšily. Nemohl tomu věřit. Znal mě, nemohl si přece myslet, že bych mu někdy udělala něco takového. Nikdy bych nezneužila jeho samotného k tomu, abych měla nějaký článek.

,,Ano a ten článek bude bomba, věř mi. Klidně ti to potom pošlu, jestli budeš chtít. Protože tam je tolik věcí. I ty, o kterých nikdo neví." Každá další lež byla jako rána do mého břicha. Musel vědět, že mu to neuvěří, nečeho takového bych nebyl nikdy schopná.

,,Pusť mě," zašeptala jsem prosebně a snažila se z něj vehementně vyprostit sama. Nedával na mě vůbec zřetel, i když se díval přímo do mého obličeje, myšlenkami byl někde jinde. 

,,Měj se, Charlesi, snad se ještě někdy uslyšíme." Jakmile hovor zavěsil, svou veškerou pozornost přesměroval směrem ke mně. V hrudi se mi pod jeho pohledem něco sevřelo, tušila jsem totiž, že bude následovat křik.

I když mě zajímalo to, co mu Charles řekl, už v tu chvíli jsem věděla, že to nebude rozhovor, který bude chtít Gabriel vést. Nikdy mi o tom, co si za těch pár minut vyměnil s Charlesem, neřekne. 

Něco v jeho pohledu mě děsilo. Připadala jsem si jako lovná zvěř, která by měla rychle uniknout před hladovým lvem, který až ji lapí, nikdy ji nenechá jít. Chtěla jsem od něj utéct někde do bezpečí. Kdybychom byli u něj doma, bylo by to snadnější, v tu chvíli jsem neměla žádného úniku. A jít ven na konci listopadu jen s tričkem a kalhotkami by nebyl vůbec dobrý nápad.