Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

19

,,Tried to change the ending
Peter losing Wendy"
-cardigan, Taylor Swift

[- - - - - - - - - -]

Najednou se tyčil přede mnou a já se na něj zářivě usmála. Něco ve mně se pod tím pohledem, který se mi naskytl, zlomilo. Radost mi zaplavila každičkou část mého těla. Charles vypadal naprosto úchvatně, bílá přiléhavá košile mu naprosto sedla a k tomu přidal černé kalhoty, které jeho zjev podtrhly. Zelené oči se mu rozzářily, když mě uviděl a já se neuměla vynadívat na jeho obličej, který se nikterak nezměnil. Na tvářích si ponechával třídenní strniště, které ho dělalo o něco starším, vlasy měl rozčepýřené po hlavě a dolíčky měl pořád stejné.

Jakmile mě prudce objal, s radostí jsem jeho objetí přijala. Jeho vůně mi naprosto omámila smysly, jeho vanilková vůně mě objala a já zabořila hlavu do jeho hrudi. Kdyby mi někdo nabídl, jestli bych mohla v jeho náručí zůstat do konce svého života, ani bych nezaváhala.

Mírně jsem projela po jemné látce jeho košile na zádech a nechala se unášet tím pocitem bezpečí, který se mi rozmohl v celém těle.

Veškerá má nervozita byla v mžiku pryč.

,,Ani nevíš jak moc jsem rád, že jsi přišla," vyřkl s radostí v hlase a ještě pár krátkých vteřin mě držel u sebe. Na jeho slova jsem ani nepotřebovala odpovědět, protože jsem se k němu přitáhla o něco víc.

Když se odtáhl bez toho aniž by se mi přestal dívat do očí, pokračoval: ,,Vypadáš úžasně."

To, jak to vyřkl mi vehnalo krev do obličeje a rozprostřel tisíce motýlků v mé hrudi. Sklopila jsem zrak, jak moc mě jeho slova dostala a snažila se vlastně dělat, jako by nic, i když mi to vůbec nevyšlo.

,,Moc se omlouvám, že jsem přijela pozdě." Na to se na jeho obličeji roztáhl ještě větší úsměv, v jeho očích jsem zahlédla něhu, když říkal: ,,Neboj, o nic jsi nepřišla. Nejsi první, kdo přišel a ani poslední." Poodstoupil ode mě, otočil se ke dveřím a mávl rukou. Z profilu se na mě podíval. ,,A teď pojď za mnou, je tady pár lidí, se kterými tě chci představit."

Už jen při vstupu do domu, kde bydlel, jsem poznala rozdíl v mém a jeho bydlení. Taky ucítila jeho omamnou vanilkovou vůni, která byla protkaná každým pokojem. I interiér chodby vypadal moderněji než celý byt, ve kterém jsem žila celý svůj dosavadní život. Bílé zdi doplňovalo šedé skleněné zábradlí a obrazy, které tomu všemu dodávaly jisté kouzlo. Schody byly tak široké, že jsme s Charlesem mohli jít bok po boku, byly ze světlého lesklého dřeva a ve chvíli, kdy jsme stoupli na schod, světýlko na něm se rozsvítilo. Velice dobrá vychytávka na večery, kdy se vám nechce rožnout světlo.

Uchváceně jsem hleděla okolo sebe. Na malované obrazy na zdi, na stříbrný zdobený lustr, který se tyčil vysoko nad mojí hlavou. Za mými zády bylo obrovské okno, které přivedlo svit slunce do místnosti a udělalo na schodech můj a jeho stín.

,,Bacha ať nespadneš, ty schody někdy kloužou," upozornil mě Charlese po chvilce ticha. Držel se jednou rukou zábradlí, jako by se bál, aby on sám nespadl.

,,To věřím. Jsou, ale fakt nádherné." Viděla jsem na něm, jak se usmál po zaslechnutí mých slov. ,,Spadl jsi na nich někdy, co?" Přešli jsme na takové mezipatro, podívala jsem se před sebe a na horizontu schodů jsem viděla, že je nad schody obrovská místnost.

,,Ani nevíš kolikrát, spěcháš otevřít dveře a ani se nenaděješ a jsi na nohama ve vzduchu." Nad tím jsem se musela trochu uchechtnout, i když to nemohla být příjemná situace, připadalo mi to zábavné.