Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

41

,,Let the fear you have fall away
I've got my eye on you"
-Say Yes To Heaven, Lana Del Rey

[- - - - - - - - - -]

Jenomže Charles Leclerc z mého života nechtěl odejít. Bylo skoro po čtyřtýdenní letní pauze, pět týdnů poté, co se Staier rozhodl, že mi zničí život. A on přesto v mém životě zůstal. I když nebyl fyzicky v mém životě, pořád dokola jsem okolo sebe viděla věci, které mi ho připomínaly. Byly tak podivně v pozadí, jako by se ho má hlava ani srdce neumělo vzdát. Hlavně zpropadené číslo šestnáct a každá zmínka ohledně nedalekého Monaka. I třeba červená barva mi ho připomínala, i ty zpropadené romantické filmy, u kterých jsem hledala pomoc, stejně pořád dokola jsem měla v hlavě jeho. Neuměl zmizet, i když jsem to tolik potřebovala a snažila se dělat cokoliv, jen proto, aby se mi to povedlo.

Přestože jsem se snažila nechodit vůbec na sociální sítě, kde se situace pomalu uklidňovala, přesto mi pořád dokola chodily zprávy ohledně toho, jestli teda s Charlesem jsem, nebo ne.

Na žádnou z těch zpráv jsem neodpověděla a ani neměla v úmyslu odpovědět.

Ani má práce mi v tom nikterak nepomáhala. Nepracovala jsem sice na sportovním oddělení, ale i tak se ke mně dostaly zvěsti o několik týdnů starém rozhovoru monackého jezdce. Slyšela jsem, jak si to lidé šeptali za mými zády pokaždé, co jsem okolo nich prošla. Chtěli, abych na ně reagovala, abych se možná začala hádat a obhajovat mé činy. Ale já jim takovou radost neudělala.

Bylo to skoro k nesnesení, jak moc jsem chtěla odejít pryč a zároveň se podívat na ten zpropadený rozhovor, kde údajně mluvil o mně, o nás dvou.

To všechny okolo vážně zajímá jeho soukromý život natolik? Připadalo mi skoro až komické, jak moc se tím někteří zaobírali.

Proto jsem se jednoho dne, když jsem obědvala s Andrém přeřekla. ,,Co vlastně řekl Cha- Leclerc v Maďarsku?" zeptala jsem se v meziřečí a rychle si kousla do své bagety. Bavili jsme se předtím o tom, jak byl André na dovolené v Portugalsku, proto se na mě můj kolega podíval s překvapeným výrazem ve tváři. Má otázka byla naprosto mimo kontext.

Viděla jsem v jeho hnědých očích, jak pochopil to, na co jsem se zeptala. ,,No, Rio, jsi si jistá, že to chceš slyšet ode mě?"

Nebyla jsem si jistá, ale možná byl čas na to to vědět.

Mykla jsem ledabyle rameny, i když mi kvůli toho bilo srdce jako o závod.

,,Možná, asi jo, André."

,,Klidně ti to pustím, jestli to pro tebe bude lepší - " Na to jsem rychle zakývala hlavou a skočila mu neslušně do řeči.

,,Ne, ne, chci to slyšet od tebe," vykouzlila jsem na své tváři úsměv. Pokud bych viděla jeho tvář, na sto procent bych se rozbrečela. Přestože se od něj má hlava pomalu, ale jistě distancovala, nebyla jsem si jistá tím, jestli by ho vidět na videu, neprobudilo zlé pocity. Od Andrého bylo jisté, že to bude méně bolestivé.

,,Jako, nepamatuju si ho celý a přesně, tak jak to bylo," promnul si bradu s nakrátko střiženými vousy, ,,ale pár útržků asi jo. Řekl tam něco v tom smyslu, že to, co bylo mezi jím a tebou je jen vaše soukromá věc, o kterou se nechce dělit. Jediné o co všechny požádal bylo, aby tě nechali na pokoji." Pokrčil rameny a zatvářil se, až to vypadalo, že ho mrzí, že si nezapamatoval více. ,,Víc už nevím, Rio. Ale celý víkend nevypadal nejzdravěji a nejšťastněji, to ti povím."

Odvrátila jsem zrak a chápavě přikývla. Čekala jsem to o mnoho horší. ,,Tak dobře, děkuju." Kousla jsem si spokojeně do své bagety a opřela se o opěrku židle. Venku bylo naprosto nádherně, teplý vítr mi čechral rozpuštěné vlasy, slunce mi svítilo do tváře, jak jsem jsem se natočila tak, aby mi sluneční paprsky políbily tvář. Byl to skoro až romantický moment.