Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

34

,,That I'd fallen for a lie
You were never on my side"
-No Time To Die, Billie Eilish

[- - - - - - - - - -]

Bylo zvláštní usnout vedle Gabriela s myšlenkami na jiného muže. Na někoho, kdo mi pomotal hlavu natolik, že jsem mu naprosto propadla a neměla se z toho vzpamatovat. A ještě divnější bylo, když mě ráno neprobudily jeho ruce, které mi projížděly po křivkách mého těla. V mém snu to byly jeho ruce, ne Gabrielovy.

V mé hlavě jsem měla pouze jediné jméno a málem, doopravdy jsem k tomu měla sakra blízko, málem v zápalu vydechla jeho jméno. A přestože jsem to Gabrielovi nějak moc neoplácela, mé myšlenky byly stejně někde v oblacích.

Ráno bylo taky divné. Srdce se mi sevřelo, když mi od něj přišla zpráva s otázkou, jestli bych nechtěla strávit čas s jeho rodinou v garáži Ferrari. Gabriel ještě polehával v posteli, takže když jsem se culila při psaní odpovědi, neviděl mě.

Přemýšlela jsem nad tím, jestli to tak bylo pokaždé, co mi napsal, nebo jsem si toho jenom nikdy nevšimla? Usmívala jsem se vždycky?

Já: Ráda bych, fakt že jo, ale nejde to. Už včera se na mě André díval podezíravě a tohle by ho asi trochu popudilo. Možná někdy jindy, co ty na to?

Pociťovala jsem nevolnost od žaludku. A uvědomění toho, co k němu vlastně cítím to ještě víc zhoršovalo. Zkomplikovalo se tím naprosto všechno protože v mém životě; mém srdci, už nefiguroval pouze jeden muž, ale najednou tam byli dva. Charles a Gabriel.

A mé nic netušící srdce netušilo, jak se s tou novou informací poprat.

MŮJ MAJÁK RADOSTI: dobře, ta nabídka tady bude pořád :D. vyber si jakýkoliv závod, budu na to čekat. budeš v garáži ferrari vždycky vítána.

Měla jsem na sebe takový vztek, když ucítila, jak se mi červená obličej. Na to stačila pouze jeho zpráva. Ten příslib toho, že mě tak doopravdy chce vidět. A já neměla nejmenší tušení, jak bude mé tělo reagovat, jakmile bude poblíž. Jak jsem něco takového mohla připustit? Zkousla jsem si ret a škodolibě mu odepsala zpátky.

Já: Abych náhodou nezavítala místo toho do garáže Mercedesu, nebo Red Bullu.

MŮJ MAJÁK RADOSTI: to bys mi nikdy neudělala.

Já: Myslíš? Možná mě tam dneska uvidíš. Kdo ví.

MŮJ MAJÁK RADOSTI: já to vím, Ro. tvé srdce už dávno nebije pro mercedes, ale pro ferrari. tvoje srdce je celé červené, takže by nikdy nepřežilo, kdybys tam šla. a já s ním.

Já: Pfff, takové lži tady o mně říkat, to se jen tak nevidí, Leclercu.

MŮJ MAJÁK RADOSTI: teď už jenom čekám na to, až napíšeš, že tam budeš. bude tam i Charlotte a Lorenzo.

Já: Toho se dneska nedočkáš, Charlesi :D.

Mračila jsem se do telefonu, jak moc mi to psaní způsobovalo hlasitý tlukot srdce. Kolik pocitů ve mně zbudilo pouhé pomyšlení na to vzrušení, které bych zažívala, kdybych tam doopravdy trávila čas po celý závod. A to, že bych ho viděla v jezdeckém obleku mi zdaleka nepřidávalo.

Přestože to byla nabídka, která by se neměla odmítnout, nemohla jsem ji přijmout jen z prvního z mnoha důvodů, tím prvním byl André.

Dokonce ani cestou do Monaka má nálada nebyla jiná. V mé tváři jsem měla příkrý pohled a jediné, co ze mě André vydoloval bylo pozdravení. Nebyla jsem zrovna člověk, který by se uměl přetvařovat, či lhát tak dokonale, aby to lidé, kteří mě znají, nepoznali. Takže musel vědět, že mě něco trápí, ale nezeptal se na nic. Nevypadalo na to, že by se mu chtělo jakkoliv mluvit. Vlastně jsem se mu po našem posledním rozhovoru ani nedivila, vypadalo to totiž na to, že na mě byl pořád naštvaný.