Tanec Světel [Charles Leclerc ff]

35

,,Think I forgot how to be happy
something I'm not, something I can be"
-What Was I Made For?, Billie Eilish

[- - - - - - - - - -]

Gabriel už od mého příjezdu domů, nebyl zrovna tím nejlepším společníkem. Tvářil se jako by se mu stala nějaká katastrofa, za to já jsem byla spokojená. Scarlet nakonec napsala Pierrovi, který sice neodepsal hned, ale každých několik minut mě informovala o tom, co si psali. Měli se totiž sejít a pobavit se o všem, aby se jim toho mnoho vyjasnilo. A já až moc ráda viděla, že se Scarlet zase usmívá a je nadšená z toho, že si s Pierrem psala.

Za to Gabriel, ten se neusmíval, podrážděně mi odpovídal na všechno, co jsem mu řekla. Líčila jsem mu, co jsem za den udělala a že jsem byla spokojená s veškerou mojí prací. Jeho odpovědi byly strohé, bez emocí. Jediné, co mi k tomu řeklo bylo to, že se špatně vyspal. I proto šel spát o něco dříve, než já. Nebo spíš, to jsem si myslela. Rychle jsem se opláchla ve sprše, udělala si večeři a ještě se na nějakou dobu dívala na televizi, abych byla s Daphne.

Chtěla jsem se vyspat do krásy, abych byla na nejdůležitější den svojí kariéry připravená, ale... Spánek nemohl přijít, protože se to stalo zase. Nehleděl na mé naléhání, na mé pocity a mimiku v mé tváři, která mu říkala, že není správná chvíle. Nevnímal, ale odstrčení jeho nahé hrudi, odmítnutí, jenž mu mělo být naprosto očividné. Hleděl pouze na mé tělo, na své vlastní uspokojení a potřeby. Na ničem jiném mu kromě toho vůbec nezáleželo.

Dokonce ani na tom, že jsem hned potom odešla do koupelny a tam ve studené sprše brečela a pociťovala pocity na zvracení. Z toho, jak se mě dotýkal, jak se nezdráhal ničeho, jen proto, aby mu to přineslo, co nejvíce potěšení. Hystericky jsem tam brečela a přemítala nad tím, co se stalo tak špatně, že to udělal zase.

Nemohla jsem se na sebe podívat ani do zrcadla. Nesnesla jsem ten pohled na můj zničený obličej. Na mé modré oči, které v sobě měli moře smutku, na rty, které po celou dobu ani jednou nepolíbil. Ani jednou nepolaskal moji kůži vroucím polibkem. Několikrát jsem si prohrábla mé zlaté vlasy, které mě u kořínků bolely z toho, jak mě za ně tahal. Otočila jsem se, abych si samu sebe prohlédla, srdce mi ale vynechalo úder, když si mé oči všimly toho, co bylo na mém krku. Hleděla jsem přímo na menší podlitinu. Na modřinu, díky které jdou přímo vidět místa, kde tlačil nejvíce. Do prdele. Zalapala jsem po dechu.

Jak se to jen stalo?

Kývala jsem hlavou, aby to nedělal. Snažila jsem se, aby přestal, pomalu, jeden prst po druhém snažně dávala pryč, aby přestal tlačit na můj krk. Měl, ale temno před očima, jako bych pro něj nebyla nic jiného, než jen nějaká věc, kus hadru, který může použít, kdy se mu zamane. Díval se na mě pohledem, který mě děsil každou vteřinou, co mi jím propaloval oči. Funěl jako nějaké zvíře, které právě ulovilo svoji největší trofej. Díval se mi přímo do mých uslzených očí, připadalo mi, že z toho, co dělal měl mimořádnou radost a potěšení.

Tentokrát to, ale netrvalo pouze několik minut. To na tom bylo nejhorší. Ten mučivý čas, který se pokaždé rozhodl, že bude pomalejší a pomalejší.

Dýchala jsem neuvěřitelně rychle, srdce mi bouchalo v uších, čímž přehlušilo puštěnou sprchu. Neuměla jsem popadnout dech, zírala jsem vystrašeně na bílo modré obložení koupelny a snažila se uklidnit. Ale ani kachličky, které mě chladily na holé kůži, mi nepomohly. A já Gabriela pořád cítila všude. Po celé mojí kůži, přestože na ní dopadla studená sprška, která mě od toho měla odprostit.

Bylo mi ze mě špatně. Z toho, že jsem se neuměla pohnout ze země a s mokrým oblečením ležela na zemi. I vlasy jsem měla mokré, studené kapky vody mi klouzaly po pažích a po tváři, kde se mísily s mými slzami. Bylo to jako milé pohlazení, které mi tolik scházelo. Mé tělo se třáslo, ale já to nevnímala. Jenom jsem brečela a brečela.