Zdravím, tady začíná můj příběh. Jsem Alice a mám šestnáct let. Pravě jsme se přistěhovali do Bratislavy i s moji rodinou. Narodila jsem se ve Finsku, když jsem měla osm let přestěhovali jsme se do Kanady a pak v mých dvanáctich jsme odjeli do Anglie. Teď když jsem před měsícem oslavila patnáct jsme odešli do Bratislavy. O malička mě doma učili po slovensky protože máme celou rodinu tam. A víte proč se tolik stehujeme? Kvůli mému brachovi. Nebo-li začneme takhle. Táta hrál hokej už od malička. Kvůli hokeji se vlastně odstěhovali do Finska i s naši mamkou která byla krasobruslařka. Pak začal hrát hokej můj bracha. Od mimina nás učili bruslit. Já snad dřív věděla bruslit než chodit. S bráchou jsme měli vždy skvělý vztah. Je to presne o rok starší. Milovala jsem ho. Byl můj nejlepší přítel. Pak začal víc a víc hrát hokej a se mnou se už nebaví tak jako dřív. Chybí mi. Mám s nim spoustu zážitku, společně jsme bruslili, učil mě hrát hokej. Často jsme společně hráli. Teď? Ho vidím jenom při snídani a když jedeme na stadion.
Ležím v pokoji. Akorát poslouchám mámu jak mi říká co všechno dělám špatně a ze zítra vyrazíme na led už o půl sedmý ráno. Štve mě jak nic nedokážu udělat správně. Nakonec odejde a já jdu do koupelny. Akorát si čistím zuby když vejde Tomáš. Můj bracha. "Už jdu." Rychle vypnu vodu a chci odejít. "Ne počkej." Chytí mě za ruku. "Ne." Zakývu hlavou a odejdu.
Tady to trochu měním. Příběh je stejný jen to budu psát slovensky. Nechce se mi to přepisovat tak snad to nevadí a příběh se vám bude líbit.
