Poslední Ledový Drak - Život

1. 1. Školní den

"Nikdy nikdo nemiloval nikoho víc, než já tebe." Zašeptal Kyle a opřel své čelo o mé. Nechtěla jsem, aby to říkal před mým tátou-to co Kyle řekl, není pravda. Můj táta miloval mojí maminku víc, než kdokoliv jiný kohokoliv jiného. A ty samé city mu opětovala maminka, než zemřela - v sedmnácti letech, kvůli mně.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak tátovi sjela po tváři slza, kterou si rychle otřel.  Odtrhla jsem se od Kyle a dala jsem mu letmou pusu.
"Čau." Zašeptala jsem.
"Uvidíme se o prázdninách."
"Jo. Snad mě na internátu do tý doby nesežerou." Zavtipkovala jsem. Kyle se pousmál a pohladil mě palcem po tváři.
"Je čas, mládeži." Táta přerušil naše romantické loučení.
"Jo. Měj se."
"Jo, Čau." Řekla jsem mu ještě jednou. Táta hodil můj kufr do auta a nasedl. Sedla jsem si vedle něj, na místo spolujezdce a počkala než nastartuje. Pomalu šlápl na plyn a vyjel do zatáčky směrem na nádraží.
"Hele tati já.."
"Jenom jednu otázku - Spala jsi s nim?" Zeptal se vážně, i když jsem v jeho tónu slyšela pobavení. "Tatí!" Zasmála jsem se. Naštěstí se zasmál i on. "Nemyslíš, že je to trochu osobní?"
"Je ti patnáct a-"
"Nespala tati, a už drž pusu!" Zakryla jsem mu ústa dlaní. Hned jsem z něj ruku zase stáhla, protože řídil, ale moje gesto pochopil a už se na Kyla, vysokého, světlovlasého kluka, kterého jsem milovala, nevyptával. Místo toho pustil rádio na plné pecky a šlápl na plyn.
Na nádraží jsme dorazili tak akorát, abych si stihla koupit lístek a na tři měsíce se rozloučila s mým milovaným tatínkem, který nejspíš právě procházel krizí středního věku. Jakmile jsme s tátou přelezli řetěz, u nějž byla cedule 'zákaz vstupu', začal mi vyprávět o tom, jak tenhle řetěz přelézal poprvé - zavadil o něj špičkou boty a skutálel se po schodech. Podle mě si tu historku vymyslel, ale pobavila mě.
Podzemí, na zemi, stěnách i stropě, obehnané kamením, vypadalo jako po čerstvé reknsteukci. Spoustu lidí se tu zdravilo a objímalo se spoustou dalších lidí. Nikoho jsem neznala, ale i ti, co měli jít do prvního ročníku, tu někoho znali. Chtěla jsem se zeptat táty, kde si koupím lístek, ale ztratil se mi z očí a než jsem se zorientovala, stál přede mnou i s lístkem. Zbývalo už jen pár minut, než jsem se měla s tátou rozloučit na tři dlouhé měsíce bez něj.
"Bello," oslovil mě. "Snad ti ani nemusím říkat, aby sis našla kamarády, ale prosím tě, někoho normálního." Zasmál se.
"Myslíš někoho jako je teta Rosie?"
"Neříkej jí Rosie," pobaveně se zasmál.
"Dobře-myslíš někoho, jako je elfská královna Rose Williamsová, elfským jménem nevim-jak-se-vyslovuje?"
"Ne, myslel jsem někoho normálního." Začal se chechtat, že se pomalu nemohl ani nadechnout. "Dobře se uč." Pokračoval ve svém proslovu.
"Ano tati." Protočila jsem oči.
"Pozdravuj Harryho."
"Jasně. Hele tati, nebudu muset strejdovi říkat 'Pane řediteli', že ne?"
"Hlavně mu neříkej 'strejdo',nesnáší to." Zasmál se. "Prej si tak připadá starej."
"Dobře." Usmála jsem se. Táta mě objal a já cítila, jak mi na rameno dopadají vlažné slzy.
"Tati!" Zašeptala jsem. "Neztrapňuj mě!"
"Promiň." Omluvil se. "Mám tě rád."
"Já tebe." V tom se ozvalo zapískání a všichni se začali hrnout do podzemky, která se za několik kilometrů vynoří nad zem a promění se ve vlak- aspoň tak mi to táta vyprávěl. Vymanila jsem se z jeho objetí a rychle zalezla do vlaku. Prázdné kupé jsem našla hned na první pokus. Modré stěny ladily s modrými sedačkami a jediné osvětlení v téhle malé místnůstce byla zářivka visící ze stropu. Vlak se rozjel. Naposledy jsem z okna zamávala tátovi. Úsměv, který měl na tváři, nedokázal zakrýt jeho smutek a já si teď připadala, jako bych ho opouštěla na vždy. Vlak zajel do zatáčky a nástupiště zmizelo.  Můj smutek opadl, jakmile nebyl táta v dohledu. Sundala jsem bílé conversky a natáhla si nohy na protější sedačku. Opřela jsem si hlavu o okno a chtěla se trochu vyspat, protože při včerejším balení, loučení se s Rose, tátovou kamarádkou, tetou Clary a sestřenkou Jessicou, kterou za pět let taky čekala SŠPN (střední škola pro nadpřirozené), jsem toho moc nenaspala. Zavřela jsem oči a pomalu se nechala unášet do říše snů.

"Pohodlíčko?" Vytrhlo mě ze spánku. Rychle jsem sklouzla nohama na zem a narovnala se, aniž bych se podívala, čí hlas mě probudil. Podívala jsem se do skleněných dveří, které rozdělovaly chodbu od kupé. Překvapila mě jeho světlá kůže, jako by nikdy nestál na sluníčku. Černé vlasy mu podaly do zářících smaragdových očí. Jak se tak jednou rukou opíral o rám dveří, viděla jsem obrys jeho bicepsu. Pobaveně se na mě usmíval a já si teprve teď, po nejméně jedné minutě, uvědomila, že na něj koukám jako idiot.
"No... Docela jo." Snažila jsem se odpovědět normálně. Ne tak, jak jsem se opravdu cítila-něco mě k němu táhlo, ale zároveň mi to něco říkalo, ať se od něj držím dál.
"Můžu?" Ukázal rukou na protější sedačku.
"Jasně." Posadil se na ní a s úsměvem mě pozoroval. Natáhl ke mě ruku.
"Jsem Brian Black."
"Beatris Isabel Swan-Rockwoodová." Stiskla jsem mu dlaň.
"To zní jako z nějakého panství," zasmál se.
"Nejsi hraběnka, nebo tak něco?"
"Ne, jenom se moji rodiče nemohli dohodnout."  Usmál se a pustil mou ruku z jeho pevného stisku. Podíval se z okna, vypadalo to, jako by silně přemýšlel, nebo zapomněl, že tam vůbec jsem.
"Co jsi?" Zeptala jsem se náhle. Jeho lehký úsměv povadl a mě probodávaly jeho oči.
"Promiň, jestli ti to vadí, já jenom.."
"Vlkodlak..." Odvětil potichu a rychle. "Vlkodlak." Zopakoval nahlas a pomalu. Před očima se mi spustila lovestory táty a mámy, jak se poznali, jak se mu o ní zdálo předtím, než ji vůbec poznal. Jak se pro ní obětoval. A jak se ona obětovala pro mě.
"A ty jsi...?" Čekal. Můžu mu to říct? Jsem poslední ze všech. Musím být v bezpečí, nesmím riskovat, že se sem vrátí démoni. Ale jeho oči byly tak.. Důvěrné.
"Neřekneš to nikomu?"
"Tvé přání je mi rozkazem." Zasmál se.
"Myslím to vážně."
"Ne, nikomu to neřeknu."
"Já jsem... Jsem drak. Ledový drak." Klesla mu brada. Opřel se zády o opěradlo a strnul jako v transu. Pohledem hypnotizoval podlahu a já úplně viděla, jak mu to v hlavě šrotuje. Postavil se a rychle otevřel dveře. "Musím si odskočit." Řekl a zabouchl za sebou dveře. Měla jsem sto chutí zvednout se za ním a zeptat se ho, jestli má nějaký problém, ale nechala jsem ho být. Proč by mě měly trápit náhlé změny jeho nálad?