Poslední Ledový Drak - Život

9. Hra na schovávanou

Po zjištění, že je Brian démon, bylo všechno jiné. Cítit se s ním v bezpečí bylo prakticky nemožné, ale stejně jsem ho tak trochu vnímala jako svého ochránce.
Bylo pondělní odpoledne. Vyučování už skončilo a všichni se ve škole schovávali před deštěm.
Byla jsem ve svém pokoji a četla si poznámky z Lektvarů, zatím co Brian si ke mě stěhoval pár věcí. Řekl, že bude lepší, když mi bude pořád na blízku.
Když už byl nastěhovaný, sebral mi sešit, odhodil ho na zem a lehl si vedle mě. Rukou si podepřel hlavu a pozoroval mě. Ne zamilovaně.
Zamyšleně.
"Mám plán." Pronesl.
"Jaký?"
"Budeme tady do podzimních prázdnin, pak musíme vypadnout."
"Proč? Vždyť ve škole jsme v bezpečí, ne?"
"Rose Wiliamsovou napadl démon přímo ve škole. Tvojí mámu objevili přímo ve škole a i pro tebe si sem klidně přijdou taky. Podívej se na mě. Jsem démon a studuju tu."
"A kam chceš jít?"
"Za Dračími horami je Království lesních elfů. Tam půjdem."
"Podzimní prázdniny jsou za měsíc."
"Budeme s nima hrát na schovávanou." Šibalsky se usmál.

***

Při dnešním úplňku jsem si vzpomněla na tátu. Jestli je zdrogovaný potlačující injkecí, nebo někde pobíhá v podobě vlka. Bylo zvláštní myslet na něj jako na zvíře. Vlastně jsem ho jako vlka viděla jen jednou, když se záměrně proměnil, aby mě povozil na hřbetě.
Brian už spal. Nebo předstíral že spal. Zvedla jsem se z postele a posadila se k notebooku.
Uběhlo jenom pár dní, ale táta se o mě určitě bál.
Nikdy jsem mu nelhala, ale nemohla jsem říct, že už po mě jdou.

Ahoj tati!
Píšu ti jenom aby ses nebál, poznala jsem nový kamarády, učím se dobře a všechno je v pohodě.
Mám tě ráda
Bella

Při psaní těch slov se mi rozklepali prsty. Něco neříct neznamená lhaní, ale stejně. Za měsíc odsud vypadu a kdo ví, jestli se vůbec vrátím. Co když umřu, jako máma? Co když se tátovi něco stane?
"Komu píšeš?" Zeptal se z ničeho nic Brian.
"Myslela jsem, že spíš." Otočila jsem se na židli.
"Asi jsem ti zapomněl říct, že démoni nespí." Zvednul se z postele s přešel oknu.
"Podívej." Nepatrně se naklonil k oknu.
Zvedla jsem se ze židle a nalepila se na sklo.
Na měsícem osvětléném nádvoří se pohybovaly dva černé stíny. Chodily sem a tam, pozorovaly okna. Jakoby se nezajímaly o to, jestli je někdo uvidí. A kdykoliv se podívaly stíny podívaly směrem do našeho patra, byly vidět jejich prázdné oči.
"Démoni?"
Přikývl.
Couvla jsem od okna a sedla si na postel. Nebála jsem se, věřila jsem, že mě Brian ochrání, ale přece jen. Několik desítek metrů před budovou, ve které jsem byla, byly dvě osoby - jestli se jim tak dá říkat - které neústupně prahly po mém srdci.
Brian si přisedl ke mě.
Dal mi pusu na čelo a zašeptal: "Jdi spát."
"Někam jdeš?"
"Pokecat si." Šibalsky se usmál a kývnul k oknu.
Protože jsem věděla, že by mě Brian nikdy nedal, s klidem jsem zalehla do postele.
Ale s klidem už jsem neusnula.

Stála jsem uprostřed ničeho, na prázdné louce, pod noční oblhou a byla jsem přivázaná ke kůlu. Louka byla obehnaná černým stínem.
"Heleme se," ozvalo se odněkud. "koho pak to tu máme?" Někdo jiný se zasmál.
"Že by přece jenom ten milovaný a oddaný Brian nebyl tak milovaný a oddaný?" Ze všech stran se spustil hrdelní smích.
Stín, který obepínal louku, se pomalu přibližoval, dokud jsem nerozeznala prázdné oči a mrtvolně bílou pleť. Tisíce démonů stálo okolo mě, pomalu se přibližovali.
A v první řadě stál Brian.
Šel až ke mně, nevšímal si, že ostatní se zastavili. Měl kamenou tvář, dokud nepřišel až ke mě a nenaklonil se k mému uchu.
Zašeptal: "Ty jsi tak naivní."
A pak jsem ucítila ostrou ránu do hrudníku. Cítila jsem teplo krve. Před očima se mi dělaly mžtiky dokud vše okolo mě nezčernalo úplně.

Skoro jsem vyskočila z postele. Všechno bylo v pořádku, byla jsem ve svém pokoji, ve své posteli, nikde žádná krev ani démoni.
Ani Brian.
Zvedla jsem se z postele a přešla k oknu. Slunce teprve vycházelo, ale už ozařovalo celý areál zlatou září.
Démoni nikde nebyli.
Naštěstí. Nebo možná ne.
Brian tu není, co když ho odvedli s sebou? Co když zjistili, že už jsem proběhla Proměnou?
Co když už Brian není?