Poslední Ledový Drak - Život

40. Každý pyká za své hříchy

Netušili jsme, kolik hodin nebo dní uběhlo.
Ačkoliv jsme si na tmu přivykli a rozeznávaly jsme naše obrysy, pořád nás oslepovala. Chlad nám na těle držel husí kůži a zápach slámy a moči nám zvedal žaludky.
Nejdřív jsme si na to stěžovali, že tu není záchod, že nemám nedávají jiné cely, když se puch začne šířit, ale stížnosti nám nijak nepomáhaly, a tak jsme přestali.
Kručení v břiše mi připomínalo vzdálené hřmění, přitom jsem měla pouhý hlad.
Když mě přepadla nálada, kdy jsem začala tiše brečet, nebo jsem měla chuť vzteky křičet, kolem mých prstů, přitisknutých k podlaze, se objevil tenký led.
"V takových podmínkách se vždycky začne projevovat tvoje síla," říkával Brian, kdykoliv nastala taková chvilka.
Brian mě po většinu času hladil ve vlasech, zatím co mu stříbrná pouta rozežírala ruku.
Co teď dělají ostatní? Jak je na tom táta? A co Harry? A Rose? Co se po smrti stalo s Chadem?, kladla jsem si otázky, na které jsem neznala odpověď.
Na schodech se objevilo oranžové světlo ohně, které mě donutilo přimhouřit oči. Po minutě už jsem dokázala rozeznat černou démoní siluetu a hned na to jeho bíle zuby v úsměvu.
"Bavíte se?" Zeptal se posměšně. "Nemáte hlad, žízeň?" Smál se. "Měli by jste trochu dodržovat hygienu, máte tu pěknej smrádek," dodal.
Přiskočila jsem k mřížím. Prsty jsem omotala kolem kokových černých tyčí a hlavu vrazila do obdélníkové díry mezi tyčemi.
"Paskiainen!" Zakřičela jsem, "Vitün paskiainen!"
Cítila jsem, jak mi krev v žilách chladne, jak se mi zužují zorničky, jak se má křídla snaží prorazit kůži na mých zádech, ale já jim to nedovolila.
Démon se hrdelně zasmál. Jeho černé oči odrážely plamen ohně, který mi proletěl před očima. Málem mi ožehl řasy a nos.
"Ty hloupá," přestal se smát, "ještě pořád ti nedošlo, že tohle nemá cenu? Že nevyhraješ?"
"Jestli zemřeme my, vy zemřete s námi."
Slyšela jsem, jak Brian udiveně vydechl a viděla jsem, jak démonovi ztuhl obličej. Otočil se na patách a zmizel.
"Kde se v tobě vzalo takový odhodlání?" Otázal se Brian.
Pokrčila jsem rameny, i když to nejspíš neviděl. "Něco jsem mu říct musela."
"A to v dračí řeči? Co to znamenalo?"
"Bastarde, zkurvenej bastarde." Odpověděla jsem.
"Proč jsi začala mluvit dračím jazykem?"
"Já nevím."

Ten démon nepřišel jen tak, já i Brian jsme to věděli, ale ani jeden neměl odvahu nad tím přemýšlet. Místo toho jsem se mu hlavou opřela o rameno a on mě volnou rukou objal kolem ramen.
Zasykl.
"Ta ruka se už do pořádku nedá, za chvíli už jí mít nebudeš."
"Stejně tady umřu." 
Neumřeš, ty ne, pomyslela jsem si.
Jemně jsem prsty nahmatala okovy a beze slova na nich vytvořila ledovou vrstvu, která Briana dělila od stříbra.
Úlevou vydechl. "Parádní."

Povídali jsme si, dlouho. A už nás ani netrápilo, že nevíme, kolik je hodin, jaký je den, důležité bylo, že jsme byli spolu.

Byli jsme špinaví, hladoví, unavení. Moje vlasy mastnotou a vlhkostí od zdí ztmavly.
"Kdyby tě teď táta viděl," promluvil Brian, "myslel by si, že jsi Rebeca."
"Proč myslíš?"
"Už i vlasy máš stejné, jsi skoro jako její kopie."

Po té dlouhé době, co tu Brian musel ležet a stříbrná pouta už mu nerozežítala ruku, protože na nich byla ledová krusta, pro něj přišli.
  Jejich tváře byly kamenné, oči temné a černé. Oba dva v rukou drzěli louče s ohněm, ale měli je co nejdál od těla, aby se nepopálili.
"Blacku," zavolal jeden z nich na Briana, když otvíral mříže. Hodil mu klíč, aby se sám odemkl a počkal, než se Brian zvedne.
  Viděla jsem, jak se na mě Brianovi smaragdové oči dívají, když si prohmatával zápěstí. Vyzařoval z nich strach, ani jeden z nás netušil, co se s ním teď bude dít.
Jeden z démonů, ten vyšší, který na něj volal, ho odvedl pryč, popohánějíc ho loučí. Druhý démon se ke mě přiblížil. Neobtěžoval se zavírat mříže, abych se nepokusila utéct, místo toho si ohněm posvítil na obličej.
A já v něj poznala kluka, který se mě ptal kam půjdeme, který pak zmizel. Neměl oči jako démoni, měl je normální, tmavě hnědé.
Mohl být jako Brian.
  "Každý pyká za své hříchy. Řekl mi. Pak se otočil, zavřel za sebou mříže a naposledy se na mě podíval. Zašeptal: "Teď bys neměla poslouchat." Odešel.

  Netušila jsem, proč bych neměla poslouchat, bylo tu ticho jako v hrobě. A bez Briana se zdálo ještě větší, chlad ještě studenější a tma mnohem temější. Opřela jsem se o zeď a kolena si přitiskla ke kotníkům.
Pak jsem to uslyšela.
Ty výkřiky.
Brianovy bolestné výkřiky.