Poslední Ledový Drak - Život

43. Nemůžeš zabít draka

Oni netušili, co se děje, já ano. Měla jsem jen chvilku na to, vymyslet jak roztříštit sedm zmrazených těl, aniž by mě zbylí tři démoni zranili. 
Cítila jsem zrychlený tep svého srdce, chladnou krev proudící mým tělem, těžká křídla na zádech, ale věděla jsem, že tohle je moje poslední šance. A buď zemřou oni, nebo zemřu já. 
Rozrazila jsem dveře tajné chodby a ocitla se v místnosti. Na kamenných zdech vyseli různé smrtící nástroje, zvířecí kožešiny a louče. Koutkem oka jsem zahlédla kopí. 

Kdybych je tím kopím probodla ve středu těla, rozpadli by se na kusy. 

Všechno se to odehrálo v několika vteřinách. Tři démoni se na mě vrhali, zatímco já se natahovala pro kopí. Paži mi sevřeli dlouhé prsty pevným stiskem. Ohlédla jsem se na démona, který mě držel za ruku, smál se a snažil se mě přitáhnout ke stolu. Napřáhla jsem volnou ruku a pěstí ho praštila mezi oči. Stisk povolil a démon se svalil na zem. Nebyla to zrovna dračí bojová technika, ale bylo to to první, co mě napadlo. 
Strhla jsem kopí ze zdi. Bylo lehké, hrot byl z bílého stříbra, zatímco zbytek kopí byl z obyčejného kaštanového dřeva. 
Pohledem jsem přejela místnost. Sedm démonů, pokrytých vrstvou ledu, stále sedělo u stolu. Démon, kterého jsem praštila se pomalu zvedal ze země, podpírajíc se o stůl. Dva mladí démoni stáli u protější zdi, z které si opatřili krátké zahnuté meče. 
Mrštila jsem kopím, to prolétlo hlavou zmrzlého démona a zapíchlo se do praskliny mezi kameny na zdi, u které stáli démoni s meči.
Hlava démona, kterým kopí prolétlo, se roztříštila na několik desítek kousků ledu. 

Devět.

Sebedůvěra, odhodlanost a víra v to, že to zvládnu, stoupla. Rozběhla jsem se pro další zbraň, byla to zrezavělá sekera pověšená kousek od místa, kde se nacházelo kopí. Koutkem oka jsem viděla, jak se ke mě blíží démoni s meči. 

Jen kousek Isabelo, zvládneš to.

Uklouzla jsem. Do břicha se mi zařezávaly kusy ledu, bývalá hlava zničeného démona. Opřela jsem se o ruce a snažila se co nejrychleji se postavit. Jeden z démonů mi přišlápl záda a srazil mě tak zpátky k zemi.
"Beatris Isabelo Swan-Rockwoodová," ucítila jsem teplý dech na svém krku. "bylo hloupé přijít až jsem, měla jsi zůstat tam kde jsi byla. Tvoje smrt by byla rychlá." 

Zavřela jsem oči a čekala na to, až do mě meč pomalu zasune. Až mi protrhne kůži, prořízne svaly, zlomí kosti, až mi probodne srdce. 
Zaslechla jsem svištění meče, jako když jím někdo sekne. 
Zakřičela jsem. Byla to neskutečná bolest, jako by mi někdo rval vlasy, strhával ze mě kůži, lámal mi končetiny. Na zádech jsem cítila proud chladné krve. Bylo to horší než smrt. 
Otevřela jsem oči a spatřila to, co způsobovalo tu bolest. 
Zakrvácené křídlo leželo vedle mě, z jeho konců čouhaly kosti a kůže. 
Démoni se smáli a dívali se, jak trpím. Rukou jsem přejela po uříznutém křídle, následně po svých zakrvácených zádech a pahýlu, který mi po  křídlu zbyl. 

Hiän.

Chlad, jenž jsem v ruce pocítila, mi zmírňoval bolest. Krvácející pahýl pomalu pokrýval led, dokud ho neobalil celý. Zastavilo se mi krvácení. Vyskočila jsem na nohy a využila moment překvapení. Sáhla jsem po sekeře. 
Rozmáchla jsem se. Sledovala jsem sekeru jak letí vzduchem, jak se noří do krku smějícího se démona, který mi usekl křídlo. Jak se démon klátí k zemi i s úsměvem na tváři. 
"Hauta." Zašeptala jsem. Kolem démona se začal tvořit ledový povlak. Byl pohřben pod ledem a kdyby pořád žil, nikdy se z jeho hrobu nedostane.

Osm. 

"Ty si myslíš, že nás můžeš zničit?" Řekl démon, který měl očividně zlomený nos. 

Šikovná holka, Bello. 

"A vy si myslíte, že mě můžete zabít? Nemůžeš zabít draka, nikdo nemůže." 
"Ale ty už jsi jednoho zabila," zasmál se. "to ty můžeš za to, že je Rebeca mrtvá." 
"Ne, můžete za to vy. Vy jste ji zničili, kvůli vám měla slabé srdce." Klid, nemůžeš za to. 
"Tohle ti tvůj otec říkal? Blbosti, to tys jí oslabila." 

Zhluboka jsem dýchala, ale nepomáhalo to. Studená krev se mi začala vařit potem, napínaly se mi svaly. Ze stropu začalo sněžit. "Se tappoi äitini, isäni sokaissut! "
Jejich oči se zvětšily strachem. Cítila jsem, jak z nich ta hrůza sálá a dodávalo mi to sílu. Zvedla jsem ze země meč zakrvácený od mé krve. Prohlédla jsem si jeho čepel. Odrážely se v ní plameny loučí. Zvedla jsem pohled k démonovi. "Häivy." 
Mečem jsem mířila na jeho srdce. Už se nebránil, věděl, že nemá šanci. Meč mu pomalu zajížděl do těla. Přes kůži, svaly, žebra, až do srdce. Z úst se mu spustil pramínek krve. 

Sedm. 

Zbýval poslední nezmrazený démon. V rukou svíral dva meče. Rozběhl se proti mě. 
Rychle jsem odrážela jeho údery, ale ostří jeho mečů mě občas seklo do rukou, takže celé mé paže byly pokryté tmavou tekutinou. 
Křídlo, které mi zbývalo, mě svou váhou převažovalo na jednu stranu, můj postoj nebyl úplně stabilní. 
Démon byl vyšší než já. V okamžiku mě sekl do nohy a já se zhroutila k zemi. Druhým mečem mi mířil přímo nad hlavu. 
Natáhla jsem nad sebe ruku, očekávala jsem, že mi jí meč rozřízne na dva kusy. 
Ozval se zvuk, jako když meč narazí do kamene. Má ruka nade mnou držela ledovou stěnu, která mě před mečem ochránila. Využila jsem situace a chytila démona za nohu. Jedním prudkým pohybem jsem ho strhla k zemi. Sebrala jsem meč, kterým mě sekl do nohy. 
"Zeptala bych se tě na poslední přání, ale nemáš na něj nárok." Švihnutím jsem jeho tělo připravila o hlavu. 

Šest. 

S mečem v ruce jsem obcházela stůl a probodávala zledovatělé démony, kteří se pak rozletěli na kusy. 
 
Pět.
Čtyři.
Tři. 
Dva. 
Jedna. 
 
Meč jsem odhodila k zemi. Zakrvácenou rukou jsem si otřela čelo. Rozhlédla jsem se kolem sebe. 

Ještě před několika měsíci, jsem si myslela, že můj život bude klidný a krásný. 
Teď tu okolo mě bylo deset mrtvol, z mých zad rostlo pouze jedno křídlo, mé ruce byly plné řezných ran. 

"Briane," Zavolala jsem, i když jsem věděla, že mě neslyší. Přesto že mi přišlo, že jsem naprosto vyčerpaná, jsem rychle utíkala tajnou chodbou. Zastavila jsem se až u zdi, která mě dělila od Briana. 
Bušila jsem do ní a volala Briana. 
A pak se dveře otevřely.  Za nimi stál Brian, v ruce svíral louč. 
"Bello," vydechl. "zvládla jsi to." zašeptal. Oči se mu leskly slzami. 
Jediné, co jsem se zmohla říct, bylo: "Můžeme jít pryč, prosím?" 
Usmál se a přikývl. 

Vyšli jsme ven, kde už na nás čekal Ash. Byla chladná noc, byli jsme uprostřed lesa. 
Brian položil louč na zem, která okamžitě vzplanula. Oheň se šířil dovnitř. 
Tázavě jsem se podívala na Briana. 
"Zabila jsi deset nejsilnějších démonů, ale ti ostatní tam pořád jsou." Odpověděl na mou nevyřčenou otázku. 
Otočil se zády k doupěti. Položil mi ruku kolem ramen. Žár z hořícího doupěte mě hřál do zad a oheň osvětloval prostor kolem nás.

"Je čas jít domů, Bello."