Poslední Ledový Drak - Život

17. Sestra

Vyskočila jsem z lehátka. "Kam jí vedete?" Zakřičela jsem. Ale elfové neodpovídali. Místo toho zrychlili a rychle ji přivedli až ke mě.
Na rukou měla pouta. V tmavých zacuchaných vlasech měla stébla sena a její, už tak světlá pleť, se na slunci zdála skoro průhledná.
"Chtěla jste ji vidět." Řekl jeden z elfů.
"Chci s ní mluvit." Přikývla jsem. "O samotě."
Chad se zvedl z pohodlného lehátka, pohladil mě po rameni a zmizel v hradu.
"Jste si jistá, že tu nemáme zůstat s vámi?" Znova se ozval elf.
Bylo divné, jak se mnou mluvili. Vykali mi, chovali se ke mě slušně, s respektem. Poslouchali mě. Nejspíš pro to, že jsem byla nejdůležitější osoba jak ve světě Obyčejných, tak v tomhle magickém, nadpřirozeném, a i přesto tak podobném světě.
Nedivila jsem se, že mě s Neznámou nechtějí nechat samoutnou, ale já s ní musela mluvit mezi čtyřma očima.
"Naprosto."
Elfové posadili démonku na lehátko, zkontrolovali pouta, a vrátili se do hradu.
Stála jsě dva metry od ní. Nebála jsem se jí, ale jistota je jistota.
"Jak se jmenuješ?" Zeptala jsem se pro začátek.
"Viana." Odpověděla docela přátelským tóném.
"Pamatuješ si své příjmení?"
Přikývla.
"Jak se tedy jmenuješ celým jménem?"
"Viana Blacková."
Brian říkal pravdu. Musel jí mít rád jako sestru. Byla to jeho sestra. Proč mi to ale neřekl? Proč mi řekl, že se znají od mala? Proč mi nikdy neřekl nic o jeho rodině?
"Viano.. Můžeš.. Můžeš mi říct něco o tom, jak se se s Brianem stali démony."
Mlčela. Bez mrknutí hypnotizovala má kolena.
"Prosím." Dodala jsem.
Podívala se mi do očí, a já v těch jejích viděla slzy. Otevřela ústa, ale zase je rychle zavřela a rty pevně sevřela, jako by chtěla zadržet vzlyk.
"V roce 1992 k nám přišli démoni. Mě bylo devatenáct, Brian měl před sedmnáctými narozeninami." Odmlčela se. Spoutanými dlaněmi si otrěla slzy z tváří. "Naši rodiče byli vlkodlaci, my jsme dřív byli vlkodlaci. Máma s tátou znali Serenu Swanovou, tvojí babičku. Démoni se jich vyptávali, kde je, ale naši jim nic neřekli. Tehdy v noci nás, mě a Briana, odvedli pryč od rodičů. Vzali nás do nějaké lesní chaty, kde nám pak do žil dali démoní jed, kterým nás otrávili. A stalo se z nás tohle."
Z očí jí tekl doslova proud slz. Všichni všechny démony odsuzovali, ale nikdy se jich nikdo nezeptal, jestli měli na výběr, čím vším si prošli. A já byla stejná. Bylo mi špatně, smutno, byla jsem naštvaná sama na sebe.
"Jak.. Jak probíhala ta přeměna?"
"Nejdřív se nám po celém těle udělali černé žily a každým dnem se rozrůstaly. A když celá naše kůže byla pokrytá žílami, přestalo nám bít srdce. Cítila jsem, jak se mi zastavila krev v žilách. Ale.. U Briana bylo něco špatně. Pořád mu bilo srdce, sice jen občas, a chvílema mu vynechávalo, ale pořád bilo. Pořád cítil věci, které člověk cítí. Strach, smutek, láska. Pak démoni zjistili, že jsi se narodila, že Rebeca umřela. Našli tě, a nařídili Brianovi, aby tě hlídal, a jakmile se přeměníš, aby tě k nim přivedl. Mysleli si, že když má pořád lidské pocity, že se k tobě dostane blíž. Jak je vidět, tak dostal."
Posumála se. Slzy už jí netekly, v očích neměla takové znechucení. Koutky úst měla zvednuté do lehkého úsměvu, z očí jí něco vyzařovalo.
"Jaktože někteří démoni nemají oči?"
"Trhači jim je vypíchli, když neuposlechli příkaz, nebo když se při přeměně pokusili utéct."
Přeběhl mi mráz po zádech. Brian jim neřekl o mé přeměně, snažil mě před nimi ochránit.
"Beatris Isabel," oslovila mě. "Musíme ho zachránit."
"Ty víš kde je?" Zeptala jsem se.
Zakývala hlavou. "Ale když jsem ho viděla naposled, byl v pořádku."
"Byla s ním i Marion?"
"Jen holka, které uřízli dva prsty."
Řekla jsem jí, ať počká, a ani se nehne.
Z nějakého, mně neznámého, důvodu jsem jí věřila. Celé to na mě mohla sehrát, aby mě pak zabila, nebo mě odvedla k ostatním démonům, ale já jí věřila. Už jen kvůli tomu, že viděla Briana celého a zdravého.
Běžela jsem do hradu. Namířila jsem rovnou do podzemí.
U stolu stále seděli elfové a v čele Rose, vedle které teď seděl i Chad.
"Odcházíme." Zavolala jsemve dveřích.
"Viana jde s námi."
"Cože?" Skoro zakřičela Rose. "Chtěla tě zabít! Uvědomuješ si, jak důležitá jsi?"
"Rose, věř mi. Vím co dělám." Ujistila jsem ji.
"Chade, zbal jídlo pro tři, deku, pití, sejdeme se před hradem."
"Démoni nejí." Řekl Chad.
"Aspoň zbude víc na nás." Odpověděla jsem.
Vyběhla jsem z hradu z dýkou v ruce, kterou jsem vzala v jedné ze skříní v přízemí.
I když jsem k Vianě přiběhla s nožem, byla v klidu. Dýka jí nemohla způsobit bolest, ani jí zabít. Rozřízla jsem provaz, kterým měla svázané ruce a než jsem jí pomohla vstát, zašeptala jsem: "Věřím ti. A věřím, že chceš pomoct Brianovi. Zkus mě nezradit, musela bych tě zabít."
Souhlasně zakývala hlavou a pak vstala.
Za chvilku už vyběhl Chad s přeplněným batohem a zástupem elfů. U brány ve skále se s námi rozloučili se slovy:
"Kdyby jste potřebovali pomoct, víte, kde nás najdete."
Rose mě objala, políbila mě na čelo a popřála mi hodně štěstí.
"Jdeme?" Zeptal se Chad.
"Jdeme."