Poslední Ledový Drak - Život

36. Varování

Sklepení se během několika dnů proměnilo v úplně něco jiného. Nebyla to tmavá, dusná místnost. Byl to osvětlený, čistý a poměrně útulný prostor, plný zbraní, dřevěných figurýn, různých typů loveckého oblečení a hlavně nejlepších Lovců z Lovců démonů.
S Lovci démonů přicházeli nové dovednosti, jak moje, tak Marioniny.

Jonathan, nejlepší Lovec, nás všechny svolal hned brzo ráno, ještě před školním budíčkem, aby nás nikdo neviděl mizet do sklepa. Bylo to pro dobro všech ostatních.
"Vážení," oslovil nás. "Všichni z vás jsou Lovci, o tom není pochyb, ale Marion," podíval se na ní a usmál se. "Ty jsi k nám do teď nepatřila. Protože nemáme čas ani prostředky na to, aby sis mohla projít zkouškou Lovců, oficálně tě prohlašuji Lovkyní démonů!"
Ozval se šílený potlesk, radostné výkřiky. Mar z očí tekl proud slz štěstí během toho, co mě objímala a šeptala mi: "Strašně moc ti děkuju."
Jonathan nás všechny zase uklidnil, Marion si otřela tváře a převzala si svoje oblečení, svůj osobní luk, do kterého bylo vyryto M, svoje šípy a měče, protože s noži zrovna kamarádka nebyla - k jejich uchopení jí chybělo pár článků na prstech.
"Ale ani to není ten pravý důvod, proč jsme tu."
S udivením jsem se podívala do jeho očí, ve kterých se jiskřilo. V úsměvu mu byly vidět zuby, na čele se mu leskl pot.
"Isabello Beatris," zíral mi hluboko do očí, jako by se zkrz mě koukal na Lovce za mnou. "Jsi tady z nás nejsilnější, ani o tom nevíš."
"Nemyslím si-" Chtěla jsem odporovat.
"Mlč. Možná nemáš Lovecké zkušenosti jako my ostatní, ale máš v sobě nejsilnější srdce. Možná umíš několik kouzel a jak zacházet s mečem, ale Isabello, ty jsi drak, ještě nevíš, co doopravdy dokážeš. A že dokážeš všechno, co si zamaneš."
Nevěděla jsem, co říct. Věděla jsem, že síla méhp srdce se rovná několika tisícím mých dračích předků, ale nikdy mi nikdo neřekl, že můžu dokázat prakticky cokoli. Stála jsem na místě, připadala mi, že mám nohy přibité k zemi, že nemůžu dýchat, a do toho se na mě všichni s obdivem koukali.
A tak jediné, co mě napadlo říct bylo: "Ještě mi řekněte, že je nějaké Dragonium, které budu muset přečíst."
A všem ztuhl úsměv na tvářích.
"Ne, jenom to ne." Začala jsem se smát. To si ze mě dělají srandu, pomyslela jsem si.
Jonathan mi podal velkou tlustou knihu, s namodralým obalem v podobě opradových šupin Ledového draka.

Marion ležela naproti mě, zatím co já přelouskávala padesátou stranu.
Mar pohupovala nohama, rukama si podpírala bradu a přímo se mi vysmívala do obličeje.
"Přestaň se tak tlemit."
"Ále, když já musela přečíst démonium, ty zvládneš tohle. Navíc je to o tvých předcích a o tobě."
Protočila jsem očima. Ovšem, bylo to opravdu zajímavé. Číst o svých předcích, o dračích schopnostech, o síle křídel, o mojí rodině.

5. Den od Stvoření
Ledový drak, vlasntík jména Irianëus, první svého druhu - šupiny nabraly tvrdosti skály, barvy jasně modrého nebe. Oči velikosti balvanu, temné jako samotná noc. Velikostí se podobá stromu, křídla má dvakrát větší. Dnes jimi vyvolal vítr, vyrvávající stromy a kameny ze země. Stále se živí zvěří, jeho síla se zvětšuje.
Bůh chce stvořit další.
-Änethüs, nejvyšší Elf.

"Věděla jsi, že nejvyšší z Elfů, Änethüs, vedl zápisky o prvním stvořeném drakovi?" Položila jsem řečnickou otázku.
"Je to kronika?" Zeptala se a přisunula si knihu blíž.
"Ne, to ne, spíš hodně stará encyklopedie, řekla bych. Tohle je tam jenom přiložený, vidíš?" Vytáhla jsem stránku bez problémů. Zápisek byl psaný na jiný, mnohem starší kus papíru.
"Přečti něco." Nábadala mě.
"Draci jsou Bohova nejmocnější stvoření. Dal do nich všechnu sílu a všechnu magii, která mu zbývala. Proto se musel ukrýt před světem, aby krom Andělů nikdo neviděl, jak slabý je. Většina draků svojí sílu nikdy nevyužilo celou, proto se přenášela na jejich potomky." Podívala jsem se na ní. Pohledem mě zkoumala, každý muj vlas, moje oči.
"Promiň mi to, ale nevypadáš na nejsilnější osobu lidstva."
"Taky že ne. Já nejsem z draků, já jsem z mutace vlkodlaka a draka, mutovaného drakem a nevím kým. Čistá rasa není už dlouho." Pokrčila jsem rameny.
"Bůh musí být pěkně nasranej," podívala se do stropu. "S prominutím."

"Nikde v tom nepíšou nic o tom, co mám podle všeho a všech dokázat." Zaklapla jsem desky knih, když se ručička hodin posunula na jedenáctou.
"Psali tam přece, že svojí sílu ještě nikdo nevyužil, třeba to nikdo neví." Řekla z polo-spánku.
"Pak nevim, co jsem z toho měla vyčíst." Rozčilila jsem se. Položila jsem knihu na stůl a usínající Marion jsem nechala spát. Zalezla jsem si pod horkou vodu do sprchy.

'Bello,' Uslyšela jsem hlasy.
"Briane?" Řekla jsem nahlas.
'Zabili Lovce, přišel další Anděl.'
"Jsi v pořádku?"
'Jo. Bello, musíš zjistit, co v tobě je. Dokážeš toho mnohem víc, než nějaká mrazící kouzla a pár triků s mečem.'
Vypnula jsem vodu a zabalila se do ručníku. "Jo, to už jsem dneska párkrát slyšela." Podívala jsem se na sebe do zrcadla.
"Buduju takovou menší armádičku."
'Teď mě poslouchej.'
"Co se děje?" Viděla jsem, jak se zorničky mých očí zúžily do malinké tečky.
'Dneska před úsvitem napadnou školu. Musíte zmizet, rozumíš?"
"A-ale jakto? Jak se sem dostanou?"
'Já nevím, Bello! Prostě vypadněte!'
"Briane, ještě počkej! Proč se mnou nemluví ostatní démoni?"
'Nemůžou. Na spojení musíš mít určitej vztah. Ať už je to tvůj Anděl, rodina, blízký přítel, nebo v mém případě, láska.'
"Briane.." Chtělo se mi brečet. Strašně moc jsem chtěla zařvat, dát do něčeho pěstí, zničit ty, kteří mi tohle všechno dělají. Zabít ty, co mi sebrali Briana, toho, koho jsem milovala.
Bylo tu ale něco, co jsem musela udělat hned. Dovést celou školu, všechny učitele, všechny studenty někam, kde jim nikdo neublíží.