Poslední Ledový Drak - Život

23. Los Angeles

Celý svět se točil. Před očima se mi střídala tma a světlo, pak vše splývalo v jedno. Cítila jsem tep v hlavě, jak se snažím popadnout dech, ale nejde mi to. V uších mi začalo hučet a pískat.
A pak to všechno ustalo. Před očima jsem měla tmu, ve které problikávala pouliční světla a projíždějící auta. Už jsem neslyšela pískaní a hukot, ale tůrující motory aut, hudbu z nějakého klubu.
"Kde to jsme?" Zakřičela jsem, protože jsem měla zalehlé uši.
"Nekřič tak," poznamenal. "Tohle, zlato, je L.A, a ty ses právě přemístila." Usmál se.
Nemohla jsem uvěřit. Přece není možné, aby se člověk vypařil z jednoho místa na jiné, ne?
Ale my se přemístili. Démonům jsme zmizeli z očí, a objevili se před očima Obyčejných.
Co si o nás musí myslet?
"Neřeší to," mrkl na mě. "Obyčení jsou tak nevšímaví, že by si toho nevšimli, ani kdyby jsme se jim zjevili přímo před očima." Zasmál se. "Vůbec nejsou vyspělí, jako my, jako náš svět."
Měl pravdu. Dva otrhaní lidé - aspoň oni si mohli myslet, že jsme lidé - smradlaví, špinaví, se zrovna z ničeho nic zjevili na ulici v Los Angeles, a oni si v klídlu, nebo ve spěchu, dál dívali před sebe, na hodinky, telefonovali. Proč jich tu bylo tolik? Byla už tma, proč už nebyli doma?
"Proč jsou na ulici takhle pozdě večer?"
Zeptala jsem se a rozmáchla se rukou.
"Není pozdě večer, podívej." Ukázal na hodiny na rohu ulice. Bylo šest.
Jak mohla být v listopu v šest hodin tma?
"Jaktože už je tma? Je teprve začátek listopadu.."
Zamračil se. "Je 24. listopadu." Řekl.
Zírala jsem na něj. V hlavě mi to šrotovalo na plné obrátly. Ze školy jsem odešla na začátku října. Jakože už jsem je hledala skoro dva měsíce?
Uviděla jsem na druhé straně ulice telefoní budku. "Musím zavolat tátovi." Oznámila jsem Brianovi.
Když jsem došla k budce, chtěla jsem z kapsi vytáhnout nějakou minci, kterou bych do ní v hodila, ale já vlastně žádnou neměla.
Brian přišel ke mě a podal mi malinký klacíl, který uthl z opadaného stromu u budky.
"Zkus tohle."
Zasunula jsem klacek do úzké dírky, a mohla jsem vytáčet.
"Prosím?" Ozvalo se ze sluchátka.
"Tatí!" Zaječela jsem skoro.
"Bello? Odkud voláš?"
Sakra.
"Jedna holka propašovala do školy telefon, tak jsem si ho půjčila." Věděla jsem, že tahle výmluva mi projde. Máma s tátou býli úplně stejní.
Zasmál se.
"Jak se máš? Co ve škole?"
"Super tati, ve škole taky fajn, zatím jedu nejmíň 6 bodů.."
"To je skvělé!"
"Jo. A promiň že jsem dlouho nenapsala a nepřijela na podzimní prázdniny já.." Musela jsem rychle vymyslet výmluvu.
"Já vím, Harry už mi říkal, že se ti rozbil počítač a že jsi od někoho chytla angínu. Nevadí, Bello."
"Díky, tati. Už budu muset končit, ostatní holky si chtějí taky zavolat."
"Dobře, mám tě rád."
"Já tebe." Už jsem chtěla zavěsit.
"Jo a tati?"
"Ano?"
"Byla jsem u Lesních Elfů, byla tam i Rose, kvůli té angíně, víš, a ... Mluvila jsem s mámou."
"Co?" Řekl trochu vyděšeně, trochu radostně, a trochu nechápavě.
"Rose mi ukázala Mrtvý Strom, je to spojení mezi námi a mrtvými draky.. Mám ti od mamky vyřídit, že se máš stavit."
I přes telefon jsem cítila, jak se usmál. Pořád jí miloval, i když už to bylo patnáct let, co maminka zemřela.
"Tak ahoj."
Položila jsem telefon, a po tvářích mi steklo pát slz. Nechtěla jsem tátovi lhát. Statečně jsem slzy setřela ze svých tváří a otočila se k Brianovi.
"Tak, co tu budem dělat?"
"Nejdřív umýt, najíst a převléknout." Mrknul. Položil mi ruku okolo ramen a vedl mě pryč.
Proud lidí nás pomalu unášel, až k rohovému hotelu, kde měl Brian údajně pronajatý pokoj, pod jménem Johny White. Prý kvůli bezpečnosti.
Pokoj nebyl moc velký. Měl tři místnosti. Ložnici s velkou postelí, koupelnu s vanou, sprchou a záchodem, a kuchyň, spojenou s obývákem a jídelnou. Byl docela moderní.
Zalezla jsem rovnou do sprchy. Konečně jsem ze sebe mohla smýt všechnu špínu, prach a mastnotu z vlasů. Použila jsem rovnou několik sprchových gelů, dva šampóny a ještě kondicionér. Až po tom, co jsem se i oholila, jsem si připadala úplně čistá.
Brian mezi tím udělal tousty v toustovači.
Zabalená v ručníku jsem si sedla k jídelnímu stolu a čekala, až mi přinese jídlo. Měla jsem strašlivý hlad. Brian to věděl, a těch toustů mi udělal osm. Sobě jen jeden.
"Proč máš jen jeden?" Zeptala jsem se.
"Jsem démon přece."
"Jen poloviční." Řekla jsem s plnou pusou. Nedošlo mi, že neví, že to vím.
"Jak to víš?" Odložil toust zpátky na talíř.
"Mohla jsem si to odvodit z toho, že mě miluješ a démoni neumí cítit. Ale..řekla mi to Viana?"
"Ty jí znáš? Co ti řekla?"
"Všechno mi řekla. Jak pro vás přišli démoni, jak se jim to u tebe nepovedlo úplně, jak jsi mě měl sledovat, že byla tvá sestra." Odmlčela jsem se.
"Byla?" Optal se opatrně.
Nechtěla jsem mu to říkat. Viana umrěla kvůli mě. Kdyby mě nepoznala, nebo kdyby mě odvedla démonům, mohla žít. Ale ona to dělala kvůli Brianovi.
Chytla jsem ho za ruku a se slzami v očích zašeptala: "Zabil jí démon. Umřela. Je mi to hrozně líto."
Brian ztuhl. Vykulil oči. Zvedl se a odešel pryč.
"Briane?" Neodpovídal. Chtěla jsem mu dát chvilku, aby si to srovnal v hlavě, a tak jsem dojedla svých osm toustů, a pak šla za ním.
Lehla jsem s k němu. Objal mě, a přitiskl si mě k sobě. "Promiň." Omluvila jsem se.
"Nemůžeš za to."
Můžu Briane, umřela kvůli mě. Všichni teď umíraj kvůli mě.
"Měli bychom se vyspat." Řekl. "Zítra bude náročný den."
"Co se bude zítra dít?"
"Tvůj trénink." Odpověděl rychle a zhasnul lampičku.
S jeho vůní v nose jsem usnula.