Poslední Ledový Drak - Život

38. Cesta k záhubě

Mít vzádech přes sto studentů, není žádná legrace. Ještě ke všemu, když si všichni stěžují, že je bolí nohy, ohlížejí se a ptají se: proč jsme si nevzali hypogrify?
Marion potichu našlapovala vedle mě, občas na mě posměšně mrkla, když se ozval další unavený hlas, nebo nějaké námitky proti odchodu ze školy.
Když už bylo slunce v úsvitu, ohlédla jsem se i já. Mezi korunami stromů byla sotva vidět střecha, ale i tak jsem nezaregistrovala žádné známky útočení démonů. Ale Brianovi jsem věřila, proto jsem všechny vedla dál místy, kudy jsem si myslela, že jsme šli s Chadem.
Chad. Nebýt mě, mohl by být živý.

Šli jsme jen pár hodin, ale díky naší rychlosti mi to přišlo jako celá věčnost, nedošli jsme ani na hřeben. Slunce už ukazovalo na osm hodin ráno. Na všech bylo vidět, že už nutně potřebují přestávku. Přestávku na nic - jídlo ani pití jsme s sebou neměli, málo kdo z nich měl bundu, která by ho hřála, kdyby se posadil na studenou zem.
Proto, když jsem zavelila krátkou přestávku, všichni stáli na místě a rozhlíželi se kolem sebe.
Zbytečná ztráta času.
Nakonec, po dlouhém pátrání, jsme našli pár malinových a borůvkových keřů, takže si každý natrhal půlku dlaně, to nám muselo stačit.
S fialovými rty i zuby jsme se dali zase do pohybu. Přestávka sice naší rychlosti nijak neprospěla, ale aspoň už nikdo neremcal, že si potřebuje odpočinout. Bylo nádherné ticho.
Vyšli jsme na vrchol. Obě strany dlouhé cesty lemovaly dva příkré svahy zaplněné hnědým a černým hnijícím listím. Když jsme tudy šly s Chadem, listí bylo barevné a šustilo pod nohama. Dnes bylo jak bahno. Začalo pršet.
Kapky dešťové vody, dopadající na mé vlasy, mě z nějakého důvodu uklidňovalo. Jen ta čvachtanice vytvářející se z hlíny a listí mi vadila - pohltovala moje boty a já občas měla pocit, že nohu už nevytáhnu.
Všichni si opět začali stěžovat. Hodně z nich sebou pláclo o zem a když se postavilo, měli obličej pokrytý bahnem.
Promokali jsme, nejdřív mikiny, pak trička, nakonec se voda dostala až na naší kůži. Mě zima být nemohla, ale i Marion, kterou hřál vnitřní vlk, klepala zuby. Bylo potřeba se někde ukrýt.
Rozdělili jsme se do skupinek, každá skupinka se vydala jiným směrem. Hledali jsme nějaký úkryt, starou chatu nebo jeskyni, kde bychom se mohli schovat, popřípadě si rozdělat oheň a ohřát se.
Šla jsem se čtyřmi děvčaty, čarodějnicemi. Žádná z nich neřekla ani slovo. Bylo příjemné neslyšet stížnosti, ale tohle ticho se mi také nelíbilo.
"Byly jste někdy tady, v Dračích horách?" Zeptala jsem se. Tři zaktoutily hlavou.
"Já ano, můj táta je Lesní elf, občas jsem ho jela navštívit, když jsem byla malá. Musel sem odejít a pomáhat královskému vojsku a my s mámou jsme zůstaly doma." Pokrčila rameny a kopla do vlhké větvičky, která v okamžiku praskla a rozletěla se na dvě části.
"Vážně jsi Ledový drak?" Promluvila po chvili jediná černovláska.
Podívala jsem se na ní. Natáhla jsem dlaň před sebe a vytvořila na ní ledovou kouly. Sama jsem cítila, jak se mi zorničky zúžují do tenké čárky, jak mi tělem putuje mráz.
S nataženou rukou jsem jí pohlédla do očí. Pozorovala ledovou kouli, jakmile propojila náš pohled, vykulila oči.
"Páni." Zašeptala.
Roztříštila jsem kouki o zem a otřela si ruce do kalhot.
"Měly bychom hledat." Podotkla jsem a ukázala směrem, kterým jsem měla v plánu jít.
"Beatris! Amando!" Zakřičel někdo.
To jsou opravdu tak hloupí a křičí přes celý les?, pomyslela jsem si.
Rychlým krokem jsme vyrazily za výkřikem. Studenti už tu byli, čekalo se jen na nás. Hloupost, jako křičet přes celé hory, jsem nehodlala nijak komentovat.
"Co máte?" Prodrala jsem se do prostředka skupiny.
"Támhle je jeskyně." Řekl nějaký kluk, ukazujíc druhým směrem, než kam jsme šly my.

Jeskyně nebyla velká tak, aby se tam každý z nás roztáhl jak nejvíc mohl, ale když jsme se k sobě zmáčkli a uprostřed nechali místo na oheň, nebylo nám tolik chladno s vešli jsme se všichni.
Marion a pár dalších vlkodlaků se vydalo ulovit nějaké zvíře, které by jsme si mohli upéct. Dva kluci přinesli poměrně suché dřevo, leč nebylo dostatečně suché na to, aby se hned rozhořel velký oheň. Ale protože tu bylo nemálo čarodějnic, malý plamínek se objevil. A ten malý plamínek v nás vyvolal naději, že se přes den vyspíme v klidu s teple.
Mar se s ostatními vrátila v lidské podobě. Nesli dva králíky, už stáhnuté z kůže. Napíchli je na klacky a postavili nad oheň.
Do téhle chvíle se mi zdálo, že mám plno energie, ale u tepla a v leže jsem okamžitě usnula.

Když jsem se probudila, byla tma.
Ze všech stran nás pozorovali páry tmavých očích, toužících po našich srdcích.