Poslední Ledový Drak - Život

32. Po vlčích stopách

Druhého dne, co jsem se vrátila do školy, jsme se začali chystat. Po celém mém pokoji byly poházené papíry s plány, mapy celých Dračích hor a okolních lesů, na kterých byl vyznačený úkryt lesních elfů, to jezero, u kterého jsme s Chadem byli a místo, kde jsem si myslela, že umřela Viana. To byly tři jediné záchytné body, které jsem byla ochotná na mapě ukázat, a podle kterých se dalo orientovat.
Anastasii a Dylana jsem poslala pro vlkodlačí lovce démonů, kteří by ochraňovali Chada a Marion na průzkumu hor.
Teď tu stáli čtyři vlci a dva lovci v lidské podobě. Měli luky, pochvu přeplněnou ohnivými šípy, nože, meče, dýky. Byli v plné zbroji, přestože se nechystali do války.
Všichni, i vlci, byli opatření vysílačkou, která byla jediným spojením mezi nimi a mnou. Vlci je měli přidělané na obojcích a kdyby se stalo, že by se museli přeměnit do lidské podoby, obojek by se roztrhl.

Stmívalo se. Všichni jsme stáli před prahem školy a čekali na moment, kdy slunce zapadne úplně. Nic jsme neříkali. Jen jsme bedlivě pozorovali to slunce mizící za horami.
Přikrčela jsem se k černému vlkovi a podrbala ho mezi ušima. "Musíš se vrátit, ty i Chad."
Zakňučela.
"Kdyby se cokoli stalo, okamžitě se nějak ozvěte, nebo se v lepším případě vtaťte. Jasné?" Zeptala jsem se.
Lehce přikývla hlavou.
"Zvládnete to, Marion." Postavila jsem se.
Podívala se na dva lovce, které jsem ani neznala pravým jméném. Oba dva si říkali vlci.
"Hodně štěstí, Vlci."
Přikývli a po boku čtyřnohých zvířat vběhli do tmy.

Vrátila jsem se do pokoje. Posadila jsem se ke stolu, do ruky vzala propisku, postavila před sebe budík, abych věděla kolik je, rozložila si mapu a otevřela okno.
Podle plánu měli dnes v noci projít celé Dračí hory a kus západních lesů, kde jsme se nejspíš s Brianem přemístili do L.A.
Měli se hlásit každou půl hodinu. A já to pečlivě zapisovala.

"Bello?" Ozval se Vlk.
"Slyším." Odpověděla jsem rychle.
"Východ hor čistej. Pokračujeme."
"Dobře, buďte opatrní."

21:00
Východ hor - čistý

Napsala jsem na prázdnou stránku.

Odpočítávala jsem sekundy a minuty.
Koukala jsem z okna, jestli nezahlédnu světlo v lesích, nebo cokoli podivného, abych byla aspoň trochu užitečná a mohla jim to hlásit. Chtěla jsem jít s nimi, ale řekli že musím zůstat, kdyby se něco dělo.
Protože já vždycky musím být v bezpečí a oni si klidně můžou umřít.

Před pěti minutama se měli ozvat.
"Je tu někdo?" Zašeptala jsem do vysílačky.
"Děje se něco?" Ozval se ihned Vlk.
"Po každé půl hodině!"
Neodpovídal, nejspíš se díval na hodinky.
"Promiň, jsme ve skluzu."
"Něco špatně?"
"Mladá černá se zasekla mezi kořeny."
Řekl pobaveně, ale mě tl vtipné nepřišlo. Mladá černá byla Marion, a já nechtěla, aby měla byť sebemenší škrábnutí.
"Chraňte ji." Řekla jsem.
"Jihovýchod hor, čistý."

22:37
Jihovýchod hor - čistý

Na mapě jsem pozorovala jejich přibližný pohyb a odhadovala, kde zrovna asi jsou. Doufala jsem, že na něco příjdou a nic se jim nestane. Chtěla jsem, aby mi hned přivedli Briana, řekli mi, že všichni démoni jsou mrtví a my můžeme žít spokojené životy šťastně až do smrti.
Ale my nežili v pohádce, my žili v hororu, a proto jsem doufala, že se aspoň v pořádku vrátí.

23:04
Východ hor - čistý

Byla jsem šíleně unavená, doslova se mi zavírali oči, ale musela jsem být vzhůru, dokud se všichni nevrátí. Proto jsem se napila studené vody, a zbytek, který zbyl ve skleničce, si vychrstla do obličeje. Bylo to osvěžující a studený vzduch z venku tomu dával ten správný účinek.

Zhasínala a rozvicela jsem lampičku nudou. Věděla jsem, že tohle nemá být zábava, ale pozorování papíru, hodin a tmy venku mě znervózňovalo a vyvolávalo ve mě divný pocit.
Jestli se drželi plánu, měli prohledávat jihozápad. Na mapě jsem prstem projížděla možné trasy a naslouchala, kdy se ozve vysílačka.
Nic.
Po třičtvrtě hodině pořád nic.
"Vlku?"
Nic.
"Je tam někdo?"
Nic.
"Kdokoli!" Zaječela jsem.

Čekala jsem na odpoveď.Lovci, říkající si Vlci, mohli ztratit vysílačku. Někdo z těch ve vlčí podobě se mohl přeměňovat.

Ale přeměna z vlka na člověka trvá chvilku, ne deset minut.

"Ozvěte se někdo sakra!" Pohltila mě panika. Nemohla jsem je ztratit.
"Bello, Bello klídek. Máme jich jenom pět."
Ozval se hlas. Ten zrádný nechutný hlas démona.