Poslední Ledový Drak - Život

18. Poslení shozené listí

Několik dní trvalo, než jsme vůbec zjistili, v jaké části lesa se nacházíme. A po těch několika dnech jsme úplně ztratili pojem o čase. Nevěděla jsem, kolik dní už hledáme Briana a Marion, ani co je zrovna za den. Počítání bylo marné- všechny svítání a zapády se mi slévaly v jedno.
A Chad s Vianou na tom byli stejně.
Celou cestu, kterou jsme s Chadem ušli, než jsme konečně našli bránu k Lesním elfům, jsme šli v jednom velkém oblouku, po vrcholcích skal. Kdyby jsme seběhli ze stráně dřív, mohli bychom být u elfů už dávno.
Přišli jsme o moc vzácného času.
Západ slunce páteho dne, co jsme opustili elfy, byl klidný. V celém lese se nepohnula ani větvička, pokud zrovna nezafoukal vítr, nebo kolem neproběhla srna.
Dračí hory byly jediné hory, které se mohly pyšnit tím, že se v nich dá opravdu dobře a rychle zjistit, že absolutně netušíte, kde jste. A že za každým zdánlivě malým svahem, je mnohem větší svah, na němž si zlomíte kosti snázeji, než kdekoliv jinde.
A že po setmění je to nejnebezpečnější místo, na kterém jsem se v životě ocitla.
Poslední paprsky říjnového slunce pomaloučky mizeli za nejvyšším a nejšpičatějším bodem hor. Málem už jsme neviděli ani na krok před sebe, a tak jsme se uvelebili do koruny jednoho velkého, ještě neopadaného javoru. Jeho větve byly dostatečně silné a dlouhé, abychom se na ně mohli pokojně usadit a natáhnout si nohy, a kmen byl dostatečně široký, abychom se o něj mohli všichni tři opřít.
"Jak dlouho to bude ještě trvat?" Zeptal se ustaraně Chad.
"Co?"
"Než je najdem..."
"Až všechny stromy shodí své listí, tak už budeme určitě s nimi." Odpověděla místo mě Viana.
Chad neodpovídal. Všichni tři jsme pozorovali nebe plné hvězd, vypadajících jako malá vánoční světlíka-dokud Chad nezačal potichu pochrupovat.
"Jak jsi to myslela? To s tím stromem?" Zašeptala jsem.
Mrkla na mě. Bělmo jejích očích ve tmě skoro svítilo. "V lese jsou stromy, které neopadají."
Celé tělo mi ztuhlo. Všemi kostmi mi projel paličivá bolest. Viana ode mě odvrátila oči a zadívala se na temnou, bezmračnou oblohu. Pofukoval vlažný podzimní větřík, díky němuž začaly listy potichu šumět, a ten uklidňující zvuk mě ukolíbal do spánku.

Vzbudila jsem se ještě za tmy, ale za větvemi stromů se pomalu rozednilo. Vianiny zablácené boty se mi pohupovaly několik desítek centimetrů nad hlavou. Hlavu měla zvednutou k obloze a pozorovalo vycházející slunce.
"Pozorovala už jsi někdy východ slunce?" Zeptala jsem se do po drážek. Mezi nimi se najednou objevila hlava, s černými vlasy. V očích měla úžas. "Ještě když jsem byla člověk." Odpověděla jednoduše a vrátila se k pozorování východu slunce.
Odhadovala jsem, že je něco po půl sedmé, a začali se mi v hlavě klást otázky, jako už hodněkrát předtím.
Je Brian v pořádku? Jak je na tom Marion? Najdeme je někdy? Co když už jsou mrtví? Co jestli už táta ví, že jsem odešla ze školy? A co démoni? Vědí kde jsem, a čekají na správnou příležitost?
Jak moc můžu věřit Vianě?
Při poslední otázce jsem se znova zadívala na její boty. Kdyby mě chtěla zradit, tak by dnes v noci přivedla démony, když jsme s Chadem spali. Ale přece jen bylo hluboko uvnitř mě něco, co mi říkalo, že bych se jí měla co nejdřív zbavit.
Ale nejdřív jsem potřebovala zjistit, kde je Marion s Brianem.
"Ten den, co ses objevila u školy," začala jsem mluvit k Marion. "Co jsi Brianovi chtěla?"
"Varovala jsem ho." Odpověděla, aniž by se na mě podívala.
"Kvůli čemu?"
"Démonům. Začali tušit, že k tobě něco cítí, a že se mu nedá tak úplně věřit." Jen na vteřinu ke mně sklopila pohled.
"Ale to jsem ještě ani nevěděla, že ke mně miluje."
"Líbila ses mu od tvých třinácti let." Ukončila debatu.
Asi za hodinu jsme probudily Chada a všichni se vydali na cestu.
Prodírali jsme se hustými křovinami a trním. I když jsme byli poškrábaní a mně i Chadovu tekla ze škrábanců krev, u Viany nic. Přece jen jí už v žilách neprodila krev.
Měli jsme nový cíl, a to dostat se přes hřeben hory na druhou stranu. Byly jen dvě možnosti- buď ji přelézt, což bylo prakticky nemožné, maximálně ji přeletět, a to Viana ani Chad neuměli, a já v tom taky neměla praxi, a nebo projít průsmykem, o kterém jsme věděli jen to, že existoval. To, kde byl, nebo popřípadě je, pokud nebyl zavalen, jsme netušili. A tak nám zbývalo jediné; jít a hledat.
Když byl čas oběda, podal mi Chad sendvič.
"Ty si nevezmeš?" Zeptala jsem se.
"Najím se v noci." Zakroutil hlavou.
Nechápavě jsem se zamračila.
"Úplněk." Řekla místo něj Viana.
Přikývl.
Úplně se mi vypařilo, že se Viana živí srdci zvířat, a že je Chad vlkodlak, a živí se zvířaty. Proto pro mě tahle noc nemohla být bezpečná. Hledali jsme opravdu hodně vysoký strom, nebo jeskyni, kam bych zalezla, aby na mě nemohl Chad, protože on sám nikdy nemohl tušit, kdy se jako vlk rozhodne, že mě sežere.
Popadané listí nám chrastilo pod nohama, a já byla čím dál víc nervózní. Chad byl od vteřiny hyperaktivnější a Viana se rozhlížela po okolí, jestli neuvidí nějaké zvíře.
Vyšplhala jsem na jeden z nejvyšších stromů, který jsme našli. Slunce bylo sice ještě na nebi, ale rychle zapadalo. Chad mi podal batoh, a i s Vianou se pba dva postavili na opačnou stranu stromu.
A stáli tak ještě několik hodin, než se neobjevil kulatý měsíc.
Poprvé jsem viděla, jak se člověk mění ve vlka.
Z kůže mu začala růst srst, záda se mu hrbila, obličej se mu prodlužoval.
Pak Chad zmizel, a pod stromem stál velký šedivý vlk.
Zavil.
A mlčel.
Měl nastražené uši, jestli něco neuslyší.
Zavil znova.
Viana už byla dávno pryč.
A pak se objevila černá postava, a i s šedivým vlkem zmizela. 
Byla jsem sama.