Poslední Ledový Drak - Život

25. Trénink končí

Uplynuly tři týdny, a můj trénink se pomalu blížil ke konci. Už jsem uměla zacházet s mečem, nožem, lukem s ohnivými šípy, uměla jsem Dračí kouzla.
Během té doby, co se do mě Thomas snažil nacpat co nejvíce informací a dovedností, jsem se seznámila s několika dalšími členy řádu Lovců démonů.
S Katharinou, elfkou, jejíž rodiče se stali démóny a opustili jí, ještě když byla malinká. Vždycky nosila zrazvé vlasy zapletené do francouzkého copu, a moc se s námi nebavila. Ona mě naučila házet nožem a vždycky se trefit do cíle.
S černovlasým čarodějem Dylanem. Dylan byl dost podoný Brianovi. Měl podobný tvar obličeje, stejně temné vlasy. Ale byl úplně jiný než Brian. Brian se snažil být za každých okolností milý, ochranářský, byl buď moc vážný, nebo zas moc vtipný. Dylan nebral věci vážně, většinou se staral jen o sebe a své dlouhé meče.
Pak s Anastasií a jejím bratrem Colinem, taky čarodějové. Byli dvojčata. Měli stejně hnědé oči a kaštanové vlasy, stejný smysl pro humor, stejnou techniku používání zbraní.

Dnešek měl být závěrečný den mého tréninku. Thomas, Anastasie, Katharina, Dylan a Colin s Brianem, se měli přesvědčit o tom, že už to zvládám. Že se o sebe dokážu postarat.
Dostala jsem vlastní zbroj. Krásnou, pevnou, pohodlnou. Oblékala se pod oblečení, aby nebyla nápadná. K ní jsem dostala koženou černou bundu a černé kotníkové boty. Svůj vlastní meč, nůž a luk s ohnivými šípy. Na každém šípu byly mé iniciály.
B.I.S.R.
Přejela jsem po vyritém nápisu. Šíp byl lehký, dokonale hladký, a ostrý tak, že by proletěl zkrz člověka během mrknutí oka.
"Beatris." Oslovil mě Thomas, který i s ostatními vešel do sklepení, kde jsem byla posledních pár dní-pokud jsme nebyli v noci lézt po stromech nebo běhat, aby se mi zvýšila kondice.
Zvedla jsem se z křesla a šíp zastrčila do pochvy.
"Je to tu." Zašeptala jsem na Briana. Letmo se usmál, ale hned zvážněl.
"Zkoušla se skládá ze tří částí," ozvala se Katharina. "Tvůj první úkol bude trefit všechny figuríny do hrudníku nebo hlavy. Ale dávej pozor, musíš si na to vybrat správnou zbraň."
Přikývla jsem. Vzala jsem si do ruky luk a připravila se. Vyhlížela jsem, z jaké strany se objeví první figurína. Na konci místnosti, přímo naproti mě, se vynořila tmavá postava, která se po tenkých kolejích, zabudovaných do země, přibližovala.
Ve vteřině jsem vytáhla šíp a figurínu trefila přímo mezi pomyslné oči. Když šíp letěl, vzplanul ohněm, a když se zabodl do dřeva, stala se z něj malá bomba, a figurína se rozletěla na kusy.
Další dřevěná osoba se objevila na levo odemne. Byla jen pár metrů ode mne. Vytáhla jsem meč a jedním pohybem usekla figuríně kus hlavy, meč jí zabodla do hrudníku a zase ho vytáhla. Několik málo centimetrů se za mými zády zjevila další a poslední figurína. Vysunula jsem si z boty nůž a zezadu ho figuríně zabodla do hlavy.
Podívala jsem se na Briana. Usmíval se.
Zvládla jsi to holka. Pochválila jsem sama sebe.
"Parádní," zaradovala se Anastasie.
"Další část," zavolala Katharina z druhého konce místnosti. Rychle jsem došla k ní. V kleci byl polámaný havran.
"Tomuhle havranovi už nejde nikam pomoct. Tvůj úkol je, aby jsi ho bezbolestně usmrtila kouzlem." Vzdálila se.
Mysli, Beatris.
Mohla jsem ho nechat zmrznout do morku kostí, ale to by bolelo. Mohla jsem jsem ho zbavit smyslů, zmrazit ho a roztříštit ho, ale zbavení smyslů je nepříjemné. A nebo jsem mu mohla nechat zamrznout srdce. To nebylí, netrvá to ani vteřinu.
Chytla jsem havrana do rukou. Cítila jsem, jak mu splašeně bije srdce. Podívala jsem se mu do ustrašených očí, a v duchu k němu zašeptala: promiň.
Pak jsem zavřela oči, a zašeptala: "inemcäsz irënea."
Bití jeho srdce hnedka ustalo. Celého jeho těla se chopil chlad. Byl mrtvý. Nic necítil.
Colin, Thomas a Katharina uznale přikývli hlavou.
"Poslední část večer." Řekl Thomas, a všichni až na Briana odešli.
Když se zabouchli dveře, Brian ke mě natáhl ruku a přitiskl si mě k jeho hrudníku. Opřel si hlavu o mou hlavu a pohladil mě po vlasech.
"Ještě nikdy jsem takhle moc rád neviděl holku zabíjet." Zasmál se.
"Jo, je to super.. Ale nevím, jestli to zvládnu, až půjde fakt o člověka.."
"Démoni nejsou lidé, Beatris."
"Já vím, ale.."
"Zvládneš to." Políbil mě do vlasů a odtáhl se.

Byla už tma. Netrpělivě jsem přešlapovala z místa na místo a čekala, až se mě někdo z Lovců démonů ujme.
"Bello!" Zavolal Colin, který najednou stál u okna v obýváku, společneské místnosti, nebo jak oni tady tomu říkají. V obýváku alá společenské místnosti byl veliký černý krb, s vyritými nápisy ve třech řečích. V dračí, elfské a vlčí.

Dekäah iner fahä demans, teër dekaäh alïeran.

Přečetla jsem si v duchu.

"Víš, co to znamená?" Optal se Colin.
"Budeme bojovat proti démonům, dokud budeme živi." Odpověděla jsem.
Přikývl. "Je to přísaha Lovců démonů. Když zvládneš zkoušku, taky jí budeš muset říct. A... No, uvidíš potom."
"Co?"
",dokud budeme živi' ti tak trochu vypálíme na lopatku.. Ale neboj, to nebolí."
"Cože?" Zhrozila jsem se.
"Má to každý, i Brian. A pojď už, čeká tě poslední zkouška." Mávl rukou a vyskočil z okna.

Vyskočila jsem hned za ním. Přeběhli jsme trávník a běželi.
Běželi jsme dlouho, nezastavovali jsme se. Ale já to zvládala, nebyla jsem zadýchaná, neboleli mě žádné svaly. Byla jsem připravená běžet do boje a zabíjet.
Zastavili jsme se u lesa.
"Fajn," řekl Colin. "Někde tam čeká Anastasie, musíš jí najít, dostat se k ní, a máš na to přesně sedm minut." Podíval se na mě, pak na své hodinky.
"Jak jí mám najít?" Zeptala jsem se.
"Tři. Dva. Jedna. Tvých sedm minut začalo."
Zoufale jsem se na něj podívala, ale otočila jsem se a běžela.
Neběžela jsem pořád rovně, ale tam, kam mě vedl instinkt.
"Ëlemanalaït." Řekla jsem. V ruce se mi udělala zářící ledová koule, která osvětlovala vše, několik metrů předemnou. Nestuděla, jen prostě zářila, jako svíčka.
Připadalo mi, že sedm minut už muselo dávno uběhnout, ale byla jsem odhodlaná Anastasii najít. Jiná možnost nebyla.
Musela jsem uběhnout aspoň dva kilometry. Minimálně. Uviděla jsem v dálce malé světýlko. Připadalo mi, jako oheň - oranžovožluté, poblikávající.
Sprintem jsem se rozběhla k němu.
Zdálo se, že se vůbec nepřibližuju, ale každou vteřinou jsem byla blíž a blíž.
A pak jsem uviděla Anastasiiny bílé zuby.
"Čtyry minuty, padesát jedna vteřin."
"Zvládla jsem to?" Zeptala jsem se trochu zadýchaně.
Přikývla.
"Co teď?"
Neodpovídala.