Poslední Ledový Drak - Život

41. Přítel z nepřátel

Každý výkřik mi hnal víc a víc slz do očí, zasazoval mi další ránu, chtěla jsem křičet. Jinak než Brian, ne bolestně, ale rozzuřeně. Protože on se provinil jenom tím, že mě miloval, to já zavinila všechen ten zbytek.
Co mu teď dělají? Trhají ho na kusy? Pomalu ho stahujou z kůže, nebo mu jí pomalu propalují na popel?
Nechtěla jsem na to myslet, nechtěla jsem slyšet ten křik. Chtěla jsem se dostat z toho vězení a všem jim usekat hlavy. Nic jiného si nezasloužili.

Popadla jsem mříže a pokusila se je vylomit z pantů, jakkoli s nima pohnout. Nepohnuly se o jediný milimetr.
"Do hajzlu!" Zakřičela jsem do tmavého prázdna před sebou. Praštila jsem pěstí do kovových tyčí, které mě dělily od pomsty, a při tom si nejspíš zlomila prsty.
Sesunula jsem se na kolena a hlavu opřela o mříže. Pořád jsem je svírala v dlaních. Kolem míst, kde se má kůže dotýkala kovu, se vytvářel led.
Led.
Srdce mi začalo pulzovat, tělem mi projel mráz, ze zad se mi drala křídla. Viděla jsem líp. Před mržíží byly schody bez zábradlí a za nimi už nic. Propast.
"Dragons Isä , anerä minulle voimaa tuhôta nämä verkot jahh kostaä niille, jotka satuttaa meitä kaikkia ja mitä me haluamme."

Okolo mých prstů se začal tvořit tlustý led, který přeměňoval samotné mříže na zmrzlou vodu.
Když byly skoro celé mříže zledovatělé, jediným pohybem ruky jsem je roztříštila na tisíc kousků.
Vykročila jsem z cely. Cítila jsem se volná, silná a hlavně odhodlaná. Odhodlaná všechny je tu zabít.

Plížila jsem se po schodech nahoru, a k mému neštěstí mi v mojí nenápadnosti překážela obří bílá křídla, která ve tmě doslova zářila.
Brianovi výkřiky už jsem neslyšela. Za to jsem slysěla každičký pohyb, který se v mé nedaleké blízkosti objevil. Mohla to být myš přebíhající po jedné z chodeb, nebo něco jiného, ale já to slyšela.

Spletité chodby mému orientačnímu smyslu nijak nepomáhaly. Přišlo mi, že jsem se v té jedné a té samé chodbě už po několikáté. Nebyly tu ani ty světelné louče, díky kterým bych přesně viděla. Byla jsem ráda aspoň za můj dračí zrak.

"...sále a nic nedělá." Uslyšela jsem hlas.
"Jo, ale díky němu tu máme jí."
"A co když mi jí zabijem a on si vezme její sílu? To už bych jí radši nechal naživu, stejně neví o své síle, neni pro nás žádnou hrozbou."
"Doufej, že to neslyšel někdo jinej. Mohli by tě obvinit za zrádce. Víš přece, co se stalo Blackovi."
Hlasy se přibližovali, mě popadla panika. Byla jsem v úzké chodbě, démoni se rychle přibližovali a já neměla kam zmizet.
Pak mě křídla přilepila ke stropu.

Démoni se bavili dál, zatímco pomalu procházeli podemnou a v hlavě se mi rodil plán. V jedné ruce už jsem měla připravenou smršť ledu, a druhou připravenou na to, abych jednoho z démonů přišpendlila ke zdi.
Křídla mě nechala na ně spadnout. Z mé pravé ruky se spustila magická záře a společně s ledem zmrazila démona na pouhou ledovou postavu.
Levou rukou jsem popadla druhého démona za krk a mrštila jím o zeď. Natáhla jsem proti němu ruku a hrozila mu tak ledovou smrtí.
"Kde je Vůdce?"
"Nemůžeš ho zabít sama." Krčel se na zemi.
"Proč myslíš?"
"Jsou tam všichni démoni, počkej až skončí shromáždění."
"Proč mi radíš?"
"Mám rád Blacka, to co vám provádí si ani jeden z vás nezaslouží." Odpověděl.
Zamyslela jsem se. "Když mi pomůžeš, přežiješ. Všichni ostatní tu shoří." Natáhla jsem k němu ruku. Potřásli jsme si a pomohla jsem mu vstát.
"Co udělali Brianovi?"
"To musíš vidět sama."

Ash, ten démon, mě chodbami zavedl až ke kovovým dveřím. Podíval se na mě a pak zatočil velkým kruhem, který je odemkl, jako je to v některých bankách.
Žlutá záře přinutila moje oči pevně sevřít víčka k sobě. Po několika minutách jsem se rozkoukala.

Brian stál - vysel - za ruce pověšený od stropu. Neměl na sobě tričko a celé tělo měl zakrvácené. Jeho ruce i břišní svaly utrpěly hluboké řezy stříbrným nožem, na některých místech byla jeho kůže spálená na černý kus škvarku.
"Zabijte mě už, prosím." Zašeptal.
"Briane," řekla jsem ještě potiššeji než Brian. "Briane, lásko, to jsem já, už je všechno v pořádku." Chtěla jsem se dotknout jeho tváře, ale ucukl.
"To jsem já, Isabella," chtělo se mi brečet. Mírně nadzvedl hlavu a podíval se na mě jeho unavenýma očima.
Najednou se rozzářili.
"Bello, co tu... Jak ses... Co tu dělá on?"
Ukázal pohledem na Ashe.
"Je to náš jediný přítel ze všech našich nepřátel." Oznámila jsem mu při rozvazování jeho rukou.
Když už stál pevně na nohou, promnul si zápěstí a rukou si přejel po jediném nezraněmém a nekrvácejícím místě na břiše.
"Nemůžu jít proti nim takhle." Zlomil se mu hlas.
"Nějak ti zašijeme ty rány a namažeme spáleniny, a pak tu všechny spálíme na popel."
Brian se šibalsky usmál, až se mu na tvářích udělaly ďolíčky. "To je moje holka."