Poslední Ledový Drak - Život

11. Rada nad zlato

Zhroutila jsem se. Chad se zhroutil. Pohled na Marioniny prsty nás oba vyděsil. A vyvolal v nás jedinou otázku, která se mně osobně honila v hlavě pořád dokola.
Co je s nimi teď?
Briana by museli spálit, aby umřel. Představa, jak se mu kůže pomalu pálí na škvarek, jak mizí krásně černé vlasy z hlavy, jak křičí, mě děsila víc, než pohled na Marioniny prsty.
Jediné, co jsme mohli udělat, bylo najít je.
Zvedla jsem se ze země, a klekla si před Chada. Chytla jsem ho za rameno a zašeptala: "Musíme je najít."
Přikývl, ale chvíli mu trvalo, než se zvedl na nohy. Zapotácel se, ale stihl se zachytit rukou o stěnu, takže neupadl. Z pohledu jsem vyčetla, jak se v duchu ptá, co s Marioninými prsty uděláme.
"Jdeme." Pokusila jsem se pousmát, ale kdybych sama sebe viděla v zrcadle, ani já bych si ten úsměv nevěřila.
Ale čemu se teď dalo věřit?

Chad zabalil několik důležitých věcí do jeho školního batohu. Natáhli jsme na sebe teplé zimní bundy, ačkoliv přes den bylo venku docela teplo, tak noci tu byly chladné.
Nechtěla jsem, ale musela jsem. Když jsme se s Chadem plížili školou, procházeli jsme kolem Harryho kanceláře. A já mu to musela říct. Zamávala jsem na Chada, aby se zastavil a počkal, a pak jsem zaklepala. Nečekala jsem, až mě pozve dál, prostě jsem vešla.
"Bello?" Zeptal se trochu podrážděně. "Pokud vím, v tuhle dobu by jsi měla být v pokoji v noční košili a ne v mojí kanceláři v zimní bundě."
"Harry, kdy se táta zamiloval do maminky?" Zeptala jsem se.
Nechápal, ale odpověděl: "Mám dojem, že hned poprvé, co jí viděl."
"Znáš Briana Blacka?"
"Náš student.."
"Brian je démon, miluju ho."
Jakmile jsem mu oznámila obě, dost zásadní, informace, vyskočil z židle a skoro ke mě běžel, aby mě chytil za ramena. "Bello zbláznila jsi se? Jak se můžeš zamilovat do člověka, který by nejraději sežral tvoje srdce?" Zvýšil hlas tak, že skoro křičel.
"Ne, on mě chrání, taky mě miluje." Řekla jsem, a vysvětlila mu, jak Brian popřel mojí Přemenu před jeho druhy, jak u mě byl ve dne v noci, jak zmizel a jak zmizela Marion, a o jejích prstech v mé koupelně a krvavém nápisu na zdi.
"Musíme je s Chadem najít."
"Nelíbí se mi to, Bello. Chápu že je máš ráda, ale všechno ukazuje na to, že už... Nejsou s námi."
"A co Rose když jí démoni ovládli? Jak šla celá škola do boje, jenom kvůli mojí mámě? Copak ty bys tohle pro Tess neudělal?"
"Jo, udělal."
"No tak."
"Dobře. Nemůžu ti zakazovat tohle udělat, ale jestli už musíte odejít, dám ti radu nad zlato. Jděte k Lesním Elfům. Jsou na druhé straně Dračích hor, oni vám pomůžou."
"Určitě?"
"Určitě."
"Děkuju." Zašeptala jsem a odešla z jho kanceláře.
A na jeho pohled, kterým mě sledoval, když jsem odcházela, ten zoufalí, doufající a smutný pohled, nikdy nezapomenu. Protože je to dost možná to poslední, co jsem na něm viděla.

Chad už netrpělivě přešlapoval z místa na místo, mnul si oči a vlasy a schovával si obličej do dlaní.
"Už můžeme?" Řekl.
"Jo. Harry všechno ví, musíme jít k Lesním elfům."
"Víš kudy a kam?"
"Vím jenom, že je to na druhé straně hor."
Zhluboka vydechl, aby se uklidnil a pak pevně řekl: "Jdeme."

***

Nad korunami stromů se objevili první sluneční paprsky. Byly jsme na cestě už několik hodin, a za celou dobu jsme neprohodili ani slovo.
Vzduch byl chladný,  nasáklý podivným pachem, těžce se dýchal. Ale bylo teplo, a my jsme mohli sundat zimní bundy a z ustlat si na nich. Celou noc jsme šli a nezastavili se. Nemohli jsme si to dovolit, byla by větší šance, že nás démoni najdou hned na začátku naší cesty. Ale když už bylo světlo, nehrozilo takové nebezpečí, že by nás našli. Přece jen, démoni mají radši tmu. A navíc, byli jsme už v polovině nejvyšší skály, museli jsme si odpočinout. Pak už nám zbývala akorát další polovina skály, a pak velké rozhodnutí, kam jít, a vydat se tím směrem. A hlavně doufat, že Lesní elfy najdeme.